Slunce zapadalo za vzdálené hory, zanechávajíc oblohu v odstínech temného oranžového světla, když na hrad dorazili další církevní zástupci. Phelan stál na nádvoří, ruce zkřížené na hrudi, jeho tvář tvrdá jako kámen. Dveře od hlavní brány se otevřely a skupina jezdců, vedená vysokým mužem v bohatě zdobeném plášti, projela přímo do nitra hradu.

„Biskup Edmund," oznámil jeden z mužů doprovodu a uklonil se. Biskup sesedl z koně, jeho přísná tvář okamžitě přejela po okolí. Jeho oči na okamžik zavadily o Phelana, poté o Linnet, která se skrývala za oknem v jedné z vyšších komnat. Cítila, jak se jí srdce sevřelo. Jeho pohled byl jako led.

„Můj pane," začal biskup hlasem klidným, ale plným autority. „Doslechli jsme se o událostech, které se zde odehrály. Přišli jsme, abychom vyšetřili pravdu a zajistili, že žádné činy proti Bohu nezůstanou bez povšimnutí."

Phelan, stále pevně stojící, neodpověděl okamžitě. Jeho pohled zůstal na biskupovi, jako by měřil sílu jeho slov. Pak promluvil, jeho hlas zněl jako hrom. „Na mém hradě rozhodujeme my, ne církev."

„To je odvážné tvrzení, můj pane," odpověděl biskup ostře. „Ale zde mluvíme o hříchu. A to není rozhodnutí, které náleží smrtelníkům."

Phelan se k němu přiblížil, jeho postava vrhala na biskupa dlouhý stín. „Zachránila životy. To není hřích. To je odvaha. A jestli si myslíte, že vám dovoluji vzít ji, jste na omylu."

V té chvíli stála Linnet o samotě u okna ve své komnatě a sledovala, jak napětí na nádvoří stoupá. Hlasitý rozhovor mezi Phelanem a biskupem byl slyšet až k ní. Bylo to jako sledovat bouři, která se snaží prorazit pevné skály. Její srdce bušilo v hrudi tak silně, že měla pocit, že to musí slyšet i ostatní.

Milovala ho. Linnet to věděla. Milovala toho tvrdohlavého muže, který se vzepřel všem pravidlům, církvi i svým vlastním strachům, aby ji ochránil. Ale zároveň se bála. Co když jeho vzdor vůči církvi přinese zkázu na všechny? Co když jeho odvaha jednou nestačí?

Její ruce sevřely látku na okně, zatímco si přála, aby za ní přišel. Aby ji utěšil. Ale věděla, že to není Phelanův způsob. Nevěděl, jak vyjádřit, co cítí. Možná si ani neuvědomoval, že něco cítí.

Mezitím biskup Edmund a jeho zástupce promlouvali k malému shromáždění na nádvoří. Porodní bába stála opodál, její tvář byla napjatá, ale její oči zářily triumfem. Už to skoro cítila – církev bude mít poslední slovo. Linnet bude označena za čarodějnici a ona sama se postaví jako symbol ochrany hradu před „temnými silami".

Biskupovy řeči byly dlouhé, plné náboženských metafor a výzev k pokoře před Boží vůlí. Ale Phelan je přerušil rázným hlasem.

„Dost slov. Řekl jsem, že ji nevydám. Jestli máte co říct, řekněte to přímo mně."

Biskup se na okamžik odmlčel, jako by zvažoval své další kroky. Pak zvedl bradu a odpověděl: „Velmi dobře, můj pane. Pokud ji odmítáte vydat, přejdeme k jiným prostředkům. Vězte však, že to, co se zde děje, bude mít následky."

Ten večer se na hradě rozšířily zprávy o biskupových hrozbách. Linnet se cítila, jako by byla pod neustálým dohledem. Její kroky se staly těžšími, její dech mělčím. Ale ani ona, ani Phelan netušili, že církevní zástupci už plánovali svůj další krok.

Porodní bába tiše spikla s několika muži z církevního doprovodu. Linnet měla být unesena pod rouškou noci, když bude hrad spát. Nešlo už jen o její obvinění – šlo o to, ukázat svou moc nad Phelanem a jeho „povstaleckým" postojem.