Uplynul týden. Pro Aidana se zdál dlouhý, a nekonečný. Ještě nikdy se mu nezdálo, že se čas tak neskutečně pomalu vleče.

 A stav, ve kterém se nacházel, sám nedokázal definovat. Vůbec nevěděl, co se s ním děje.

 Nedokázal se soustředit na práci. Nemohl spát a dokonce i jeho libido, jakoby si dalo dovolenou. 

Marcelo Rosi, ho neustále bombardoval telefonáty, aby mu nabídl další, z jeho luxusních prostitutek, ale Aidan po každé odmítl. Nejhorší ale bylo, že sám nevěděl proč. 

Místo toho, se jeho myšlenky od rána do večera, zabírali pouze jedním směrem. K dívce, dlící v suterénu jeho domu. 

Dokonce i služebnictvo, a hlavně Matylda a Dylan, si všimli jeho proměny. Tak jako poslední dobou, se nezdržoval doma nikdy. A když, tak ne sám. Svou samotu vyvažoval nespočtem slečen, na jednu noc. 

„Pane, ta dívka, se mi moc nelíbí," řekla Matylda jednou večer, když si po večeři nalil skleničku, „mám pocit, že má teplotu." 

„Jsi si jistá?" vydechl Aidan a povytáhl obočí. Srdce se mu rozbušilo jako na poplach. 

Celý týden, u ní nebyl. Doufal tak, že ji dokáže nějak vyhnat z hlavy. To se mu ale nepodařilo. Stejně chtěl od Matyldy vědět všechno, co dělala a říkala. 

Prvních několik dní, vždy s předstíraným nezájmem, zjišťoval na Matyldě, jak se cítí. Pokaždé se u toho snažil tvářit co nejvíce nezúčastněně, jakoby mu to vlastně bylo fuk. Jenže Matylda nebyla slepá. Ona, si na rozdíl od něj, již byla jistá tím, že k ní něco začíná cítit.

 „Kurva!" vydechl Aidan. Kopl do sebe skleničku a vyrazil ke dveřím. 

Otevřel dveře její cely a s tlukoucím srdcem, vstoupil dovnitř. Ležela na zemi, zabalená do deky a třásla se. 

Přiklekl k ní a změřil si ji pohledem. Matylda měla evidentně pravdu. Cloumala jí horečka.

 Odhrnul pramen vlasů, z jejího čela a pohladil ji po tváři. Pevně semkl čelisti. Měl vztek na ní, ale i na sebe. 

Kolik nepříjemností, by si ušetřila, kdyby mu byla po vůli. Však jí nechtěl ublížit. Nikdy by na ni nevztáhl ruku. Ještě nikdy, se žádné ženy proti její vůli ani nedotkl. Něco takového, neměl zapotřebí. 

Ale byla jeho. Přijmul ji coby výkupné, ale nikdy by si nepomyslel, do jak prekérní situace, tím sám sebe přivede. 

Chtěl ji. Toužil po ní. Chtěl ji mít u sebe, ale ne proti její vůli. Po něčem takovém netoužil. A jinou variantu, v podobě její smrti, zavrhl hned v prvním okamžiku, když ji spatřil.

 Bez jediného slova, si jí vyhoupl do náručí. Zachrula se v jeho objetí a otevřela oči. 

„Kam..., kam mě neseš?" zašeptala vystrašeně. 

„Ke mně do pokoje. Musíš do postele!" zamračil se na ní. 

„To..., to já nechci!" zasténala skoro zoufale. 

„Nemusíš se bát. Nic se ti nestane. Nezkřivím ti ani vlásek. Máš mé slovo." Povzdechl si, a vykročil ke dveřím. 

„Matyldo," zavolal na svou chůvu, když míjel obývací pokoj, „zavolej doktora a připrav horký čaj. A doktorovy řekni, že ho tu chci mít do čtvrt hodiny, jinak se postarám o to, aby přišel o svou licenci."