Samantha se rozhlédla po nejluxusnější restauraci, o jaké kdy slyšela. Rio Lobo. Snad nejdražší restaurace na světě. Již pouhý vzduch, který se zde dýchá, se snad musí sakra dobře zaplatit.

 Udiveně se rozhlédla kolem. Takovou krásu a okázalost, ještě nikdy neviděla. Všude plno zlata, mramoru a luxusu. 

„Aidane?" zašeptala skoro vyděšeně, když ji usadil za stůl, uprostřed místnosti.

 Byly zde úplně sami. Jen několik zaměstnanců restaurace, od kuchaře, až po číšníka, stálo vyrovnáno v řadě, a čekalo na Aidanův pokyn. 

Z rohu místnosti, se ozvala romantická, tlumená hudba. Samantha sebou trhla, a podívala se tím směrem.

 „Živá hudba?" vydechla pro sebe udiveně.

 Osazenstvo kapely, ji ale přišlo povědomé. Byla přesvědčena, že to je nějaká známá, a populární skupina.

 „Jenom pro tebe, Andílku." Mrkl na ni Aidan, a dál se zaobíral jídelním lístkem. Pak pokynul vrchnímu.

 „Překvapte mě," řekl, a číšník se začal potit, „nejlepší menu a nejlepší víno. Přeci znáte, můj vkus." Číšník pokynul a evidentně celý roztřesený z jeho přítomnosti, odběhl. 

„Aidane," zašeptala Samantha znovu, „ale Rio Lobo?" Stále nedokázala pochopit, proč ji vzal zrovna sem. Když ji den před tím oznámil, že ji zve na večeři, netušila, že do nejdražší restaurace vůbec. 

Uběhl již skoro měsíc, od doby, co mu řekla, že ho miluje, a musela si přiznat, že byla šťastná. Aidan byl neskutečný. Byl ten nejlepší milenec na světě. Ten nejmilejší muž, který ji choval jako v bavlnce.

 Matylda měla pravdu, když jí jednou řekla, že když ho bude milovat, bude jí na rukou nosit, a snese jí i modré z nebe. Však jí nedokázal nic odmítnout.

 Byly sice meze, za které nemohla, týkající se jeho práce. Záležitostí mafie, a toho, co představoval, ale jinak ji neodmítl nic.

 „A proč né?" udiveně povytáhl obočí, „patří mi to tu, Andílku." Zakroužil v její překvapené tváři a povzdychl si. Vzal její ruce do dlaní a zadíval se jí do očí. 

„Andílku," vydechl něžně, „ty víš, kdo jsem?" řekl, ale nebyla to otázka, „nechci si na nic hrát. Nechci tě ani okouzlovat svým bohatstvím a mocí, ale jedno je pravda..., není nic, co bych ti nemohl dát. Nejen Rio Lobo, ale celé město, patří mně. Já jsem ten, který řídí životy zdejších lidí. To já, rozhoduji o tom, kdo má, nebo nemá právo žít. Jsem boss mafie, Casa Mio Onore. Jsem jeden z  nejmocnějších, a nejbohatších lidí na světě." Polkl. Najednou mu selhal hlas. 

Díval se do očí té, které tak miloval, a najednou dostal strach. Strach z toho, co chtěl udělat. Strach z toho, že ho odmítne. Ale již nyní věděl, že kdyby to udělala, nikdy by se s tím nesmířil. Dokázal by pro ni, obětovat snad vše. Všechno, až do posledního peny, jen kdyby ho milovala.

 „Andílku," pokračoval roztřeseným hlasem, stále jí držíc za ruce, „chtěl jsem to udělat až po večeři, ale..." zakroužil v její tváři. Pak pustil její ruce a postavil se vedle Samantiny židle. 

Chvíli se díval na její vyděšenou tvář, a pak pomalu padl k zemi. Klekl si na jedno koleno a vyndal z kapsy malou krabičku. 

„Samantho Morissonová," začal předříkávat s bušícím srdcem, „vím, že bohatství, ani moc, není nic proti tomu, co bych chtěl od tebe já. Tvou lásku. To je to jediné, po čem toužím. Je to to jediné, po čem prahne moje srdce. Není nic, co bych ti odmítl. Nic, co bych ti nedal," na moment se odmlčel, aby trochu uklidnil svůj zrychlený dech, „dávám ti sebe, Samantho. Dávám se ti celý. Mé tělo. Mé srdce. I mou duši. Pakliže..., to přijmeš." 

Otevřel třesoucími prsty krabičku, a uvnitř se zaleskl překrásný prsten. Ještě nikdy, necítil takové obavy, jako nyní. Ale byl rozhodnut, prosit, a třeba se plazit po kolenou, jen aby řekla, ano.

 „Vezmeš si mě?" dostal ze sebe konečně a zabodl do ní, svůj překrásný, bleděmodrý pohled.