Dva roky po té 

„Matylda, je nejlepší chůva, jakou mohl malý Adam mít," zapředl Aidan do Samantiných vlasů, „postará se o něj. A já vás paní Kanová, hodlám unést někam, kde budeme jen sami dva." Přivoněl si k Samantiným vlasům, a přivinul si ji těsněji do náručí. 

Bylo to pomalu dva roky, co se malý Adam narodil. Dva roky, co byl ženatý. A zároveň nejkrásnější dva roky, jeho života. Byl šťastný. Konečně.

 „To znamená co, pane Kane?" mrkla na něj Samantha, „že mě chcete unést na opuštěný ostrov?" 

„Přesně tak!" usmál se Aidan, „právě jsem jeden koupil. Jen pro nás dva."

 Samantha překvapeně zalapala po dechu. Onu poznámku, jen laškovně nadhodila, ale vůbec by ji nenapadlo, že zrovna to, bude pravda. 

Musela si přiznat, že je Aidan rozmazloval. Jí, i malého Adama, ale ostrov? 

Byl to opravdu ten nejlepší manžel, i otec na světě. Nebylo nic, co by jim odmítl. Staral se o ně, a choval je jako v bavlnce.

„Ale Aidane, ostrov?" vydechla udiveně. 

„Samozřejmě, andílku. Hodlám se tam s tebou uchýlit o samotě, a užívat si tvojí nahoty," potutelně na ní mrkl, „víš, jak jsem žárlivý. Nechci, aby tě kdokoliv očumoval. A chci se koupat nahý. Spát nahý. Chodit nahý. Celou tu dobu, co tam budeme."

 Povytáhl obočí, když se na něj zamračila. Ale poznal, že to byl jen laškovný projev nesouhlasu, z její strany. 

„Chtěl bych ti udělat další dítě, Andílku." Zašeptal jí do ucha. A když se Samantha začervenala a sklopila s uzarděním zrak, rozesmál se na celé kolo. 

„Bože, Andílku! Jak já miluji tu tvou stydlivou plachost. A zároveň tvoji odvahu a statečnost," cvrnknul ji do nosu, „už moc dobře vím, co se v tobě skrývá za dračici, tak se nedělej." Pohodil hlavou ke skrytým dveřím. A už jen při té představě, se mu rozbušilo srdce. 

Toužil po ní. Zase. Pořád. Někdy měl pocit, že se jí nikdy nedokáže nabažit. Miloval ji tak, jak by si nikdy, nedokázal ani představit. Jí, i svého syna. 

„Chceš se mnou další dítě, Andílku?" vydechl a zadíval se jí prosebně do očí. 

Tentokrát se musela usmát Samantha. Však jeho bezelstný pohled, kterým jí říkal, jak moc jí miluje, jí nemohl nechat chladnou. 

Jen přikývla. Na nic víc, se opravdu nezmohla, protože cítila, jak se jí slzy derou do očí. Tento muž, byl opravdu výjimečný. Chápavý a citlivý. Cítila se s ním v bezpečí. A cítila se s ním, jako jediná žena na světě. 

„Tak to bychom na něm mohli zapracovat hned!" usmál se a vyhoupl si jí do náručí.