„Jsi tu sám?" Vydechla Aiden, když se vřítila do jednoho z pokojů, zdejšího panství. Byla to jakási odpočinková místnost pro pány, kde se popíjela jejich vzácná vína a whisky. Hned za onou místností, pak nacházeli se dveře do onoho sklípku. 

Arwel udiveně povytáhl obočí, ale ještě než stačil odpovědět, Aiden pokračovala. Nebyl sám, ale nestačil ji to říci. S Jaredem už nejméně hodinu diskutovali a popíjeli, a zrovna než se Aiden vřítila do dveří, odešel do vedlejší místnosti pro další arsenál whisky. 

„Potřebuji s tebou mluvit, Arwele," pokračovala udýchaně, když se rozhlédla kolem, „Jared..., tedy pan Belleghem," opravila se hned, „se vrátí až na večer, pokud je mi známo, tak..." zadýchaně se chytla na prsou a předklonila se. Sotva popadala dech. 

„Děje se něco, Aiden?!" Zamračil se Arwel, „A už bys konečně mohla sundat tu maškarádu!"

 „Víš já..., ve všech pokojích, se nacházejí pouze sprchy, ale Berta mi řekla, že v jeho pokoji je obrovská vana. Potřebuji ji použít." Vypravila ze sebe konečně a Arwel k ní překvapeně vzhlédl.

 „Co že potřebuješ?" Vydechl. Povzdechl si a podezřívavě si ji změřil pohledem. 

Jeho sestra byla vážně případ sám pro sebe. Pokaždé, když za ním přišla s nějakým nápadem, hrozil se jeho výsledku. Měl ji rád, ale někdy měl vážně strach, že sobě rovného muže, nemůže nikdy potkat. Muže, který by ji dokázal zkrotit. Až do teď. Konečně mu vysvitla naděje, že se o jeho sestru někdo postará, a uleví se mu. Proto také mlčel, i když věděl, že je Jared musí slyšet.

 „No..., je to složitější, Arwele, já..." začala pochodovat po místnosti, „ten chlap je vážně zřejmě..." pohodila rukama, „je..., je..." sundala brýle a zamávala jimi ve vzduchu, „představ si..., že jsem ho vydělala nahého!" Vyhrkla. Zastavila se, a v tu chvíli měl Arwel co dělat, aby nevybuchl smíchy. Její výraz byl k popukání.

„Vážně?!" Zatvářil se zděšeně a pohodlněji se usadil na židli. Tohle bylo na delší dobu, jak znal svou sestru, „Jen by mě tedy zajímalo, jak se to mohlo stát?!" Zadíval se jí do očí a Aiden jen pokrčila rameny. „Nevím proč, ale stále mám pocit, jakoby jsi v tom měla prsty, Aiden?" 

„Já?!" Chytla se v místě, kde se nachází její srdce, „Vždyť mě znáš, Arwele. Jen jsem zapochybovala o jeho nástroji a vyslovila přání, si ho zkontrolovat, a on tohle!" Vykulila na něj oči a zašermovala mu brýlemi před očima. 

„No to je fakt!" Vydechl Arwel, snažíc se o to, aby se nerozesmál na celé kolo, „Takže je to vlastně všechno, jenom jeho vina."

 „Přřřesně!" Vykřikla Aiden a vítězoslavně zapíchla prst do vzduchu, proti němu. 

„No dobře," pokračoval po chvíli, „stále ale nechápu, co po mě chceš, Aiden. Nějak se v tom ztrácím. Co s tím má co společného, jeho vana?"

 „Co?! Co?!" Vypískla skoro hystericky, „Představ si, že i on chce nyní vidět ten můj!"

 „Tvůj co?" Povytáhl obočí v otázce.

 „Nástroj..." zašeptala Aiden, a zčervenala, „sakra Arwele! Cožpak já vím, jak se takový nástr..., ty víš, co myslím..., prezentuje?"

„Ehm, ehm," odkašlal si Arwel, aby skryl svůj smích, „možná jsem natvrdlý, ale co chceš prezentovat, Aido?" Její rozzuřený výraz, byl mu odpovědí. Založila si ruce do pasu a zpražila ho pohledem. 

„Jsi muž ne?!" Přeskočil ji hlas, „A jako muž, a můj bratr, bys mi mohl poradit..., co si představuješ pod pojmem přírodní, jen s určitou úpravou?" Několik dlouhých sekund bylo ticho. Aida se dívala na svého bratra, a když neodpovídal, pobídla ho pokývnutím hlavy. 

„Už jsem pochopil," vypravil ze sebe konečně, „ve vaně se lépe onen nástroj připraví k údržbě."

 „Konečně!" Vydechla Aida vítězoslavně, ale vůbec si nevšimla, bratrova pobaveného výrazu. Stále pochodovala po místnosti, a její nervozita, byla zcela patrná. Arwel si znovu odkašlal.

 „No..., jen mírné zastřižení a použití žiletky na úpravu, by mohlo myslím stačit. Ale nechal bych to na něm, nemyslíš?"

 „Jak to myslíš, na něm?!" Vykřikla skoro naštvaně, „Jen potřebuji vyhrát! To bude šup, šup..., ať se podívá a..." zastavila se a znovu si založila ruce v bok, „je to jeho vina! Sám jsi mi to potvrdil!?" Hodila na něj tázavý pohled. 

„No samozřejmě! Vůbec nepochybuji, že v tom nemáš prsty, Aiden!" Spokojeně přikývla, a vítězoslavně si nasadila brýle na nos. 

„Takže kdyby něco..., víš, kde jsem?!" Přikývl, a když Aiden vystřelila z pokoje, zprudka vydechl.

 „To by chtělo panáka. Co myslíš?" Zazubil se Jared, opírající se o futro dveří. Pak se nahlas rozesmál.