„Konečně jsi dostala rozum?" Řekla Greta udiveně, když se na druhý den Aiden přišourala k snídani. 

Všichni již seděli u stolu, jen jí se nechtělo vystrčit nos z pokoje. Její převlek zmizel a ještě ke všemu měla pocit, jakoby prohrávala. Nevěděla proč, ale zdálo se jí, že najednou má nad ní Jared navrch. A na to nebyla zvyklá. Vždy to byla ona, kdo vítězil, a najednou se cítila jak poražená.

 Jenom zabručela neurčitý pozdrav a usadila se ke stolu. K její nelibosti, samozřejmě naproti Jaredovy. Jeho samolibí úsměv, znovu nastartoval její náladu. 

„Jak se moje budoucí žena vyspala?" Usmál se a mrkl na ni, „Musím říci, že dnes ti to velice sluší." 

„Ach děkuji!" Zašklebila se na něj, „Kvůli vám..., pane Bellegheme, to ovšem nedělám!"

 Jaredovy oči zajiskřily, když se na ni podíval. Nečekal, že tak rychle změní názor, nicméně doufal... 

„Myslel jsem, že jsme si včera začali tykat," povzdechl si, „po tom polibku, jsi mě nazvala jménem." 

Aiden málem vypadla vidlička z ruky. Všichni k ní vzhlédli, a ona cítila, jak rudne. Nervózně se ošila.

 „Pokud vím, řekla jsem vám, že to bylo naposledy!"

 „To ano," odvětil zcela klidně Jared, „řekla jsi, že to bylo naposledy, a že se se mnou netoužíš pomilovat. Nicméně..., nebyla to pravda." Aiden se zhluboka nadechla. Tak moc ji štvala ta jeho sebedůvěra a samolibost.

 „Zřejmě nejste tak velký znalec žen, pane Bellegheme, jak si myslíte!" Pokynula hlavou, vykouzlila co nesvůdnější úsměv, a vložila do úst další sousto. 

„To je možné, slečno Magnusonová, nicméně musím konstatovat, že váš nástroj, který jste mi včera laskavě dala k nahlédnutí, byl zcela v pořádku," podíval se jí do očí, a Aiden polkla, „a byl nádherný," pokračoval Jared, jakoby byli u stolu sami, „a moc dobře jsem poznal, že kdybych se na něj rozhodl hrát, nebránila byste se." Aiden zalapala po dechu. Zhluboka se nadechla, do široka rozšířila oči a zpražila ho zuřivým pohledem.

 „Vždy jste tak domýšlivý?" usmála se nakonec křečovitě, rozhodnuta vyhrát za každou cenu. „Obávám se, že tentokrát jste ale narazil! Nebudu-li chtít, nikdy onen nástroj nenaladíte, pane Bellegheme!" 

„Jste si tím jistá? Jsem jiného názoru!" Vrátil ji, ale i on se musel držet, aby nevybouchl. Díval se na ni, a její nasupený a jedovatý pohled, ho ještě více rozladil. Nejraději by ji chytl a líbal ji tak dlouho, dokud by si konečně nepřiznala, že k němu cosi cítí. Jenže jak se zdálo, aby zbořil hradbu, kterou si okolo sebe vybudovala, ho bude stát ještě hodně sil. 

„Za necelý měsíc, se stanete mojí ženou, slečno Magnusonová," sevřel oči do úzké škvírky a pomalu položil příbor na stůl, „a ještě než se to stane..., si budete přát, aby všechno o čem jste dnes v noci snila, se stalo skutečností!" I Aiden zaplanuly oči, když se na něj podívala. Seděli proti sobě, a dělil je stůl, ale napětí mezi nimi, by se dalo krájet. 

„Phe!" vydechla, „co vy víte, o čem se mi dnes snilo?!" zašklebila se, „Už byste tu neseděl, pane Bellegheme, kdyby se onen sen stal skutečností!" Položila vidličku na stůl tak razantně, až to zařinčelo.

„To máte pravdu. Ležel bych totiž vedle vás, ve své posteli, slečno Magnusonová," pronesl zcela klidně a pak se odstrčil od stolu, „a teď mě laskavě omluvte, mám důležité povinnosti." Zavrčel a rychlím krokem, odkráčel z místnosti. 

Byl naštvaný. Byl rozladěný. A potřeboval se uklidnit, aby neřekl něco, co by ho později mrzelo.