A jak Jared řekl, tak se také stalo. Až do chvíle, kdy Aiden stanula před oltářem, ho neviděla. Teprve když stanula na konci uličky, a on stojíc zády ke knězi na ni čekal, se v ní něco pohnulo. Neměla ponětí co, ale jakoby se pohnulo její srdce. 

Díval se na ni ale jinak, než doposud. V jeho pohledu byl náznak smutku a bolesti. A jí hlavou proběhlo snad poprvé v životě, jestli se v něm nezmýlila. Ihned ale tu myšlenku zavrhla do koutku své mysli. 

Ale pravdou bylo, že vše, co ji řekl, než odešel, ještě stále znělo v její hlavě. Bylo to totiž poprvé, co ji někdo odmítl. Poprvé. 

Doposud to byla ona, kdo nápadníky odháněl. A bylo pravdou, že ne, zrovna citlivým a důstojným způsobem. Každý z nich odešel potupen a se sklopenou hlavou, a jí to dělalo dobře. Ovšem nyní se ona cítila ta poražená a nevěděla proč.

 Když odešel a nechal ji tam ležet, měla by být ráda. Jenže nebyla. Ovšem ne proto, že ji do ničeho nenutil, a dal jí volnost, ale snad právě proto, že tomu tak bylo. Vůbec tomu nerozuměla, ale její bratr Arwell to chápal moc dobře. 

Jeho sestra byla namyšlená a arogantní dívka, jistá si sama sebou. A jistá si tím, že to bude vždy ona, kdo bude mít navrch. Byla chytrá a vzdělaná, ale její emancipované názory, neshodovali se s názory společnosti. Vždy doufal, že se najde muž, který ji dokáže zkrotit, aby i on, konečně došel klidu. A zadoufal, že by tím mužem mohl být právě Jared, ale po té, co odešel a co jí řekl, dostal strach. 

Aiden mu samozřejmě vše řekla, ostatně tak to dělala vždy. Byli si hodně blízcí, coby dvojčata, ale tentokrát se svěřila proto, že ji z Jaredových slov pojímal vztek. Ne bolest, nebo strach o to, že o něj přijde, ale vztek z prohry. A to pro Arwellovu bolest bylo to nejhorší. Měl svou sestru rád, ale nyní mu hlavou prošla myšlenka, kterou se snažil v sobě dusit již tolik let. A to ta, že je Aiden navždy ztracená. Že není cesty k její nápravě, a že nedokáže milovat nikoho jiného, jak sebe.

 A tak ihned po svatebním slibu proběhla hostina, ale ani jeden z novomanželů se nebavil. Jared proto, že měl vedle sebe ženu, do které se zamiloval, a která jím ze srdce pohrdala. A Aiden proto, že se cítila jako poražená. 

Když se po hostině Jared omluvil, že je unaven a že jde spát, popadl Aiden ještě větší vztek. Oznámil ji, že nečeká, že s ním bude sdílet jeho ložnici, vzhledem k tomu, co k němu cítí, a že nechal připravit ložnici jen pro ni. A to Aiden rozpálilo ještě více. 

„Co jsi kruci chtěla?!" Obořil se Arwell na Aiden, když ho chytila na chodbě. Naštvaně chodila sem a tam a zuřila. 

„Co jsem chtěla?!" Vykřikla a zašermovala prstem ve vzduchu, „Úplně klidně si jde spát! Ne, že bych toužila po svatební noci..., vlastně vůbec, ale jak si to mohl dovolit?!" Skoro si dupla.

 „Posloucháš se, Aiden?!" Zamračil se Arwell, „Víš vůbec, co chceš?!" A ještě než stačila něco říci, odpověděl si na svou otázku. „Jde ti jen o sebe. O to, abys měla navrch! O to, abys to byla ty, kdo poníží a potupí toho druhého! Chceš tancovat na mrtvolách svých obdivovatelů a nekoukáš na to, jestli i oni..." cedil skrz zuby naštvaně, „pro tebe podřadný druh..., muži, mají city. Jestli něco cítí!" Aiden zalapala po dechu. Takhle Arwela neznala. Zarazila se, ale jen na okamžik. Ale ještě než stačila něco říci, Arwell pokračoval.

 „Tobě vadí to, že to nejsi ty..., kdo odmítl tvou společnost. Že to nejsi ty, kdo mohl říci ne, a kochat se pohledem na to, jak jsi mu ublížila! Cítíš se ponížená, ale důvody si nacházíš sama. Stejně bys ho odmítla! Odešel by z vaší postele jako spráskaný pes, ale o to přesně ti šlo. Viď, Aiden?!" Na chvíli se odmlčel a otočil se k oknu. I jeho srdce bolelo, však to byla jeho sestra, ale nevěděl si rady. Nevěděl, jak ji pomoci, konečně prozřít. 

„Ty ho nechceš, Aiden! Nechceš, ale zároveň nechceš, aby tě nechtěl! A když tě nechce, chceš ho ty!" Povzdechl si, „Jsi rozmazlená a namyšlená, a já doufám, že se vzpamatuješ dřív, než bude pozdě. Ani mužské srdce není totiž z kamene. I když si to evidentně myslíš!"