„Jaký jste měla den, slečno?" Zazubil se Jared na Aiden u večeře a otočil se na ni.

 „Děkuji. Vcelku fajn. Celý den, jsem totiž neměla tu čest vás potkat!" Vystřelila jeho směrem, jakoby nic.

 „Mám podobné, pocity. Zajímavé že?" Ušklíbl se ironicky, „Zřejmě máme hodně společného." Častovali se slovními přestřelkami, které ostatní už ani nevnímali. Stávali se pravidelností, a byli na denním pořádku.

„Nicméně..." pokračoval Jared ledabyle, aniž by vzhlédl od svého talíře, „přemítal jsem o naší situaci, a došel jsem k závěru, že nemá cenu utíkat před realitou. Smířil jsem se s tím, že budete mojí ženou." Všichni udiveně zvedli hlavu od talíře. Jen Aiden zbrunátněla a načepýřila se jako krocan. 

„Tak vy jste se smířil ze situací?!" vyprskla k němu, „A to je zajímavé!" 

„Nevím, co je na tom zajímavého," povytáhl Jared obočí a zatvářil se překvapeně, „prostě jsem přijmul realitu, ať je jakákoliv," pohodil rukou směrem k ní, dávajíc jí najevo, že naráží na její vizáž, „jsem si pouze vědom, důležitosti našeho sňatku a podstoupím tu oběť."

 „Oběť?!" vykřikla Aiden, „To já jsem oběť v této hře!" Pak se trochu zarazila, když si uvědomila, že ji dokázal vytočit doběla. Vždy ho přeci dokázala setřít se vší důstojností. 

„Na jisté recenze, jak jste onehdy naznačil, já nedbám. Mohou být zavádějící. Stále se mluví o vašich kvalitách, a skutek utekl. Ještě jsem neměla ani možnost přesvědčit se o tom, že nejsou lživé. Vlastně jsem ani ještě nespatřila váš nástroj!" Vrátila mu a hrdě vystrčila bradu vpřed. U stolu se rozhostilo hrobové ticho. Příbory všech přísedících, zamrzli v pohybu. 

„Tak vy byste ráda viděla můj nástroj?!" Řekl konečně Jared, když se vzpamatoval. Nikdo ale nepoznal, že ho trochu překvapila. „Chápu..." řekl zcela klidně a složil příbor na talíř, „vlastně mě mělo napadnout, že nebudete chtít kupovat zajíce v pytli," zatřásl hlavou, jakoby v omluvě, „jsem to ale hlupák! Ihned napravím svou chybu, slečno. Pakliže chcete vidět můj nástroj, není nic lehčího." Odstrčil se od stolu. Postavil se, a pak podal překvapené Aiden ruku.

 „Co..., co chcete dělat?!" Řekla o poznání mírněji a váhavě vložila svou dlaň do jeho. 

„Jsem gentleman, slečno. Byl jsem tak vychován. A mohu-li splnit přání ženy, je to vlastně má povinnost." 

Aiden polkla a postavila se. Najednou nevěděla, jak se zachovat. Její mozkové závity pracovaly na plné obrátky, ale nedokázala vymyslet adekvátní odpověď. A to se jí nestávalo. Nikdy se jí to nestávalo, a vždy to byla ona, kdo dupal po mrtvolách zhrzených mužů. 

Přijmula ale jeho ruku a vykročila za ním. Zadoufala na moment, že je snad někdo zarazí, ale bylo ji jasné, že tak to nechodilo. Dovedl ji až do svého pokoje a postavil se před ní. Aiden se zmateně rozhlédla po jeho mládeneckém brlohu. Musela uznat, že zde bylo celkem útulno. Až ji to překvapilo. 

„My..., myslím, že to nebude nutné," vydechla, „věřím vám."

 „V žádném případě, slečno," zašermoval prstem před jejím obličejem, „nerad bych, aby panovali nějaké pochybnosti."