Jared stál, díval se na ni a pomalu si začal rozepínat knoflíčky košile. Měl ale co dělat, aby udržel vážnou tvář. 

Evidentně byla nervózní, ale snažila se to na sobě nedat znát. Když otevřel poslední knoflíček košile, rozhalil ji a odhalil svou hruď, zdálo se mu, že přestala dýchat. Pak ji odhodil. Zpod tlustých skel se její oči náhle zdáli ještě větší, jak do široka rozšířila zorničky. 

Polkla. Byla nervózní, však to byl první muž, kterého měla vidět nahého, ale za žádnou cenu by mu nedala najevo, svou porážku.

 „No..." vypravila ze sebe, snažíc se o co nejvíce nezúčastněný tón hlasu, „byla jsem zvědavá, zda si hruď holíte, nebo uznáváte přírodní vzhled," ledabyle pohodila rukou směrem k němu, ale třásla se jí tak, že měla strach, aby si toho nevšiml, „a oceňuji, že uznáváte druhou možnost." Řekla to jakoby s nezájmem, ale nedokázala odpoutat oči od jeho vypracovaných svalů.

 Jeho dokonalé tělo, na kterém snad nebyl ani gram tuku, jí přímo fascinovalo. Upřeně se zadívala na jemné chloupky na jeho prsou a znovu polkla. Tak neskutečnou chuť, se jich dotknout, a cítit je na své tváři, ještě neměla. Až ji to vyděsilo. A když její zrak sklouzl níže, po jeho pekáči buchet na břiše, a které lemovalo véčko, sbíhající se k jeho kalhotám, zprudka vydechla.

 „Jednoznačně jsem pro přírodní vzhled, slečno," zamrkal Jared a sáhl k opasku svých kalhot, „zajímalo by mě, jak jste na tom vy?" 

Aiden otevřela ústa k odpovědi, když ale rozepnul svůj poklopec, hned je zavřela. Měla totiž strach, že by ji frekvence jejího dechu prozradila. Najednou měla pocit, jakoby jí nohy přirostli do země. Úplně v klidu, si totiž rozepnul své kalhoty a pak je ze sebe shodil, i s botami a ponožkami. 

„To..., to by myslím stačilo," vydechla, „věřím vám." 

„Co mě věříte, slečno?" povytáhl nevinně obočí, „že mám nástroj? Říká se, důvěřuj, ale prověřuj. A já nechci, aby mezi námi vznikli zase nějaké pochybnosti." Pak ze sebe jedním tahem stáhl své boxerky. 

Aiden měla co dělat, aby nevykřikla. Ale jakémusi tlumenému povzdechnutí, se stejně neubránila. Její oči automaticky sklouzly mezi jeho nohy. 

Několik dlouhých sekund nedokázala odpoutat svůj zrak, od onoho nástroje a cítila, jak rudne až ke kořínkům vlasů. Pak se nevěřícně a udiveně zadívala do jeho rozesmátého obličeje.

 Nevěděla, jestli se má zlobit, nebo se smát. Ten muž byl vážně neuvěřitelný. Každý druhý, už by byl na lopatkách, a ona by se hřála coby vítěz, na jeho mrtvole. Za to on? Náhle se cítila ona, jako poražená. 

„Tak doufám, že po vizuální stránce, jste s nástrojem spokojena, slečno." 

„S..., spokojena?" zašeptala, ale vzápětí se vzpamatovala a vystrčila bradu vpřed, „je to pouhá teorie. A já důvěřuji pouze praxi. A pak..., mám pocit, že onen nástroj, je pouze v pohotovostním stavu. Tudíž nedokáži posoudit!" Vyštěkla jeho směrem, a než stačil cokoliv říci, rozeběhla se zpátky do obývacího pokoje.