Nathanael se vztyčil nad svou klečící otrokyní. Pohled, který se mu ale naskytl, ho málem srazil na kolena. Srdce se mu rozbušilo tak, že měl pocit, že mu každou chvíli snad vyskočí z hrudi.

 Bože, jak moc znovu zatoužil po tom, si ji vzít a znovu ji ochutnat. Zamračil se ale, nad svou slabostí. Ony choutky nikdy neměl. Své otrokyně měl jen pro jediný účel, ukojit své potřeby. A v žádném případě proto, aby se to líbilo jim.

 Jenže jak tak nad ní stál, a díval se na tu krásu, jeho penis ho zradil. Dostal vztek sám na sebe, a za svou slabost. Ale ani jeho krutá a tvrdá výchova v sebeovládání, nedokázala zabránit tomu, aby nahlas touhou nezasténal. 

„Kurva!" Vydechl naštvaně, a v té chvíli, dopadla na Violetin zadek rána bičíkem. Vykřikla a její hlava vystřelila nad matraci úlekem. Nečekala to, a v první chvíli ucítila štípnutí. Vzápětí dopadla druhá, třetí a čtvrtá. Znovu vykřikla, pak ale schovala hlavu mezi ruce a pevně semkla rty. 

Nedá mu za žádnou cenu najevo svůj strach. Neukáže mu přeci, že ji má ve své moci. Neukáže mu bolest. Bylo ji jasné, že jen o to jediné, mu přeci šlo. Pak dopadlo na její pozadí ještě několik ran, ale ona se ani nepohnula. Ani nevzdychla a nevydala jedinou hlásku. 

Rány už ani necítila, ale celý zadek, měla jako v jednom ohni. Pak rány ustali. Chvíli bylo ticho, a ona se neodvážila pohnout. Bylo ji jasné, že si několik dní nesedne. 

Našetřil ji, ale jen on věděl, že právě naopak. Že i proti své vůli, ji nedokázal ublížit tak, jak by chtěl. 

Každá rána, která totiž dopadla na její zadeček, který ho přímo fascinoval, jakoby bolela i jeho. Vůbec tomu ale nerozuměl. Díval se na ni, a když pokaždé šlehl, místo toho, aby ho to vzrušilo, dostal na sebe vztek.

 A tak každá další rána, kterou ji uštědřil, byla spíš proto, aby si dokázal, že neselhal. Že není slabý, a že nad ním nemá žádnou moc. Že nepodlehl své touze, která stravovala jeho tělo a mysl.

 A ona nevydala ani hlásku. Ani pípnutí. Ani se nepohnula. Nakonec ustal a téměř zděšeně sevřel bičík ve své dlani. Poprvé v životě necítil uspokojení z toho, co udělal. Poprvé za svůj život, zatoužil se dotknout oněch ran a líbat je tak dlouho, dokud by na ně nezapomněla. Dokud by nepřestali bolet. Jeho, i jí. 

S udiveným a značně vyděšeným výrazem ve svém obličeji, zůstal nad ní klečet jako zkoprnělí. Nerozuměl ani za mák tomu, co se to s ním děje. Co cítí. Však nikdy necítil jediný záchvěv emoce. Byl stroj, který bez emocí proplouvá životem, a vlastně mu to nakonec i vyhovovalo. 

Nyní ale jeho duše, jakoby byla naplněna tolika pocity a vjemy, že je nedokázal zpracovat. A jak by také mohl, když je neznal. Když mu je jeho otec vymlátil z hlavy. 

Na moment zavřel oči a pak zprudka vydechl. Pak snad i proti své vůli, jakoby veden nějakou nadpřirozenou silou, se sehnul, a políbil rány na jejím pozadí. Položil své slaně na její půlky, zavřel oči a políbil rudé šrámy na jejím nádherném zadečku. 

To nikdy..., nikdy v životě neudělal. Až teď.