Uběhl týden. Dlouhý týden, kdy Violet věděla, že se stala oficiální manželkou capa mafie Costra Onore. Ženou muže, kterého nenáviděla a přišla ho zabít. Ten paradox ji téměř vyrážel dech. Nemohla uvěřit tomu, že osud dopustil něco takového. 

Jenže po celou dobu, se její manžel neukázal. První tři dny byla ráda. Přeci ho vidět nechtěla, a už vůbec přeci netoužila po tom, aby s ní dělal ty věci. Navštěvovala ji jen Ester, a kdyby ji ona neřekla, že se opravdu stala paní Corttrightovou, mohla by doufat, že si to rozmyslel. Jenže čekání na to, kdy se objeví, bylo nekonečné a stresující. Den za dnem, na něj měla větší a větší vztek.

 Když pak čtvrtý den do jejího pokoje napochodovalo služebnictvo a odneslo veškerý šatník, co tu byl, napadlo ji, že jeho výhrůžky, že bude chodit jen nahá, myslel vážně. Jenže vzápětí si začali ve dveřích podávat kliku poslíčkové, obtěžkání krabicemi a balíčky.

 „Co to má znamenat?" Otočila se Violet překvapeně na Ester. 

„Tvůj nový šatník," pokrčila rameny, „Jak se zdá, Nathanael asi vykoupil všechny obchody ve městě." 

„Phe! To si mohl odpustit! Nic od něj nechci!" Zamračila se Violet. Snad si nemyslí, že ji tím ohromí? 

„Jednou jsi jeho žena, tak zřejmě usoudil, že není vhodné, abys nosila věci po jeho předešlých..."

 „Děvkách?!" skočila ji Violet do řeči, „Já jsem se ho o to neprosila! A pak..., necítím se jako jeho žena. Nechci jí být!"

 Následující dny, se ovšem nesly v podobném duchu. Zase nepřišel. Vůbec se neukázal. Měla na něj vztek. Chodila naštvaně po pokoji, a každý večer se zastavila před spojovacími dveřmi do jeho pokoje. Pak tím směrem pronesla několik nenávistných slov a slibů zabitím, a dlouhým čekáním usnula. 

A tak se to stále opakovalo. Ester za ní chodila pravidelně, a nosila jí jídlo a ona se už na něj ani neptala. Vždyť je přeci ráda, že ji neoblažuje svou přítomností. Akorát se trochu oddaluje její plán na to, ho zabít. Nic víc. 

„Nenávidím ho!" Vyprskla sedmý den, hned když se Ester objevila mezi dveřmi, „Co si o sobě sakra myslí?! Zmetek jeden!"

 „Stalo se něco?" povytáhla Ester obočí, překvapena její reakcí. 

„Nic! Co by se stalo?! Jen se ten hajzl zase neukázal!"

 „A tobě snad chybí?"

 „Mě?! Ani náhodou! Jen by mě zajímalo, co si ten parchant myslí?! Že tady na něj budu poslušně čekat, až se uráčí přijít?!" Naštvaně šermovala rukama ve vzduchu.

 „No..., oprav mě, jestli se mýlím," začala Ester opatrně, potlačujíc smích, „Ale nenávidíš ho. Nemůžeš ho vystát a říkala jsi, že toužíš po jeho smrti, neměla bys být tedy ráda?" 

„To taky jsem, sakra! K smrti ho nenávidím!" vyskočila na nohy a dala si ruce v bok, „Ale tohle dělá určitě schválně! Co si o sobě sakra myslí? Že tady budu každý večer čekat nahá, až se uráčí mě ošu..." Rozzuřeně pohodila hlavou, když se Ester rozesmála.

 „Na jeho otrokyni, dost netradiční přístup, nemyslíš?" Prskala smíchy. 

„Phe! Ani bych neřekla! Jde mi jen o to, abych mu mohla ufiknout to jeho ohromný péro! Vymazat mu z ksichtu ten jeho blažený úsměv! A dát mu najevo, jak moc ho nenávidím! Nic víc!" vzdorovitě pohodila hlavou a začala naštvaně pochodovat po místnosti, „Dělá to schválně, parchant jeden!" běsnila rozzuřeně, „Jestli si myslí, že mě ohromil svým sexuálním uměním, tak to je na omylu! Ani trochu se mi nelíbilo, když mě..., hajzl!" vyštěkla, „Zvrhlík je to! Je zvrácený a já ho tak nenávidím!" Poslední slovo zakřičela tak nahlas, že si Ester téměř zacpala uši.