Asi o dvě hodiny později, když Nathanael odjel do své kanceláře ve městě, vešla Ester do Violetina pokoje. Tak moc byla zvědavá na Violinu reakci, že jen co Nathanaelovo auto zmizelo z dohledu, běžela za ní. 

Chování jejího bratra, jí úplně vyvedlo z míry. Ovšem v dobrém. Nemohla uvěřit svým očím, když ho viděla u ní v posteli. A pak..., byl tak uvolněný a spokojený. Violet si evidentně dobíral a dokonce se smál. 

Byla o čtyři roky mladší než on, ale za celý jeho život, ani když byl ještě dítě, ho snad neviděla se smát. Úplně ji to rozbušilo srdce štěstím.

 Ono už to, že se rozhodl, že se ožení, bylo neuvěřitelné. Dalo by se to ale vysvětlit tak, že opravdu dědice potřebuje. Ale jak se zdálo, bylo v tom něco víc. 

Od té chvíle neustále přemýšlela o tom, zda by bylo možné, aby její bratr něco cítil. Mohl by se zamilovat do své otrokyně? Změřila si Violet pohledem, a pak usoudila, že ano. Snad. Jistě jí byl okouzlen. 

Tak, jako ona, se nikdy žádná k němu nesměla chovat. Ke svým otrokyním byl vždy přísný a tvrdý. Vyžadoval jen jedno a nikdy s nimi nediskutoval. Neprohodil s nimi ani o slovo více, než bylo nutné. Ale od chvíle, co zde byla ona, se vše úplně obrátilo. On si ji dokonce i dobírá. Nechá ji, aby s ním diskutovala. 

Nevěřícně zatřásla hlavou. Stále z toho byla úplně vedle. Však i David. Každopádně by ale oba byli šťastní, kdyby se zamiloval. Zároveň ale cítila, že s Violet bude horší pořízení. Ona ho nepochybně nenáviděla. I když na druhou stranu se nedalo přehlédnout, že v ní doutná i neskutečná touha.

 „Nathanael mě poslal, abych tě vzala ven," usmála se na ni, „ukážu ti okolí haciendy a dojedeme se vykoupat. Na jižním břehu ostrova, máme malou, soukromou pláž. Bude se ti tam líbit."

 „On tě poslal?" povytáhla Violet obočí. Na jednu stranu byla ráda, ale na druhou nechtěla od něj žádné ohleduplnosti, „Zřejmě nemá rád, když jsou jeho otrokyně bledé." Zašklebila se, ale v koutku srdce cítila, že ji to potěšilo. 

„Ty jsi jeho žena." 

„Ne, jsem jeho otrokyně. A tak to také zůstane. Jeho otrokyně, ze které si chce udělat svůj inkubátor na rození dětí. Chce dědice, a byla jsem pro něj pohodlné řešení. Nic víc."

 „No když myslíš?" pokrčila Ester rameny a zadívala se na rudé šrámy, po jejím těle, „A co..., líbilo se ti to?" Vyhrkla. Potřebovala se na to zeptat. Potřebovala to vědět, i když ta otázka vyzněla nesmyslně. Však se ptala na to, zda se jí líbilo, když ji Nathanael vyplatil. Jenže také doufala v kladnou odpověď. Přeci i hrátky tohoto druhu, provozuje mnoho párů, a neznamená to nic špatného. Když oba dokážou udržet své hranice. 

„Co myslíš?" Vzhlédla, ale úhel Esteřina pohledu ji odpověděl, „Phe! Nelíbí se mi nic, co se mnou dělá!" Zamračila se, ale zároveň zrudla jako pivoňka.

 „No když myslíš?" řekla znovu Ester a potlačila smích. Nebyla hloupá a pochopila, že Violet lže.