„Přišel čas, Dragane." čarodějka se podívala na muže před sebou, „nikdo neunikne svému osudu, lovče."

Moc dobře věděla, co ho tíží. Ona jediná, ho znala ze všech lidí nejlépe. Ona ho přivedla zpátky na svět jako démona. Jako nadpřirozenou a nesmrtelnou bytost, která byla vždy, typicky spojená se zlem. 

Nedokázala mu vrátit lidský život, ale dokázala mu vrátit lidské srdce. A to bylo jeho prokletí. Za dlouhých dvacet let samoty a odloučenosti, jeho srdce ztvrdlo a na svou osamělost si zvykl. Dvacet let, se všechno živé před ním třáslo. Zjevoval se hlavně při bouřlivém počasí a běda každému, kdo mu přišel do cesty.

 Byla to vždy děsivá podívaná, když se prohnal krajinou. Zamračenou oblohu křižovaly klikaté blesky. Dunění hromu, přehlušovalo vytí hrůzostrašných psů. A před vyjícími zvířaty, se hnal na uhlově černém koni jezdec, jehož tvář halila kápě a kopyta jeho koně, se nedotýkala země. Zjevoval se vždy za silného větru a bouřky. To byl jeho živel a tehdy byl neporazitelný. 

Ale největší hrůzu budil, jel li v čele divoké honby. Když prudký vichr lámal stromy a v jeho nemilosrdném svistu, bylo slyšet zlověstné vytí vlků, hrozivý štěkot psů, děsu plný chechot démonů a kvílení prokletých duší. Těžkými mračny pokrytou oblohou, křižovali blesky a krajinou se prohnal zlověstný průvod přízraků, vedený temně oděným jezdcem, na černém koni.

 „Nemůžeš tomu utéct, lovče. Víš, že co již psáno v knize osudu, tomu nelze utéci. A tvé lidské srdce, se probudilo. Nebraň se tomu, Dragane."

 „Mé srdce..." pronesl lovec zamyšleně, „mám nějaké?! Mám srdce, když je moje duše černá, jako tato noc? Když moje duše bloudí po nocích a hledá..." 

„Hledá lásku," přerušila ho Jadwiga, „hledá lásku a odpuštění. I tvoje duše, dojde klidu a míru, až se tvůj osud naplní. A ten čas je tu. Tvůj lid, tě potřebuje. Tvá sestra, tě prosí o odpuštění a ta dívka..., ta dívka, je tvůj osud." Dodala tiše. 

Jen ona, znala celou věštbu a byla jediná, která o něm, o Divokém Lovci, věděla vše. Znala ho víc, než kdokoliv na světě. Znala ho víc, než on sám sebe. Stvořila ho. Přivedla na svět. A i když si musela přiznat, že jeho osudu hodně napomohla, nikdy nezapochybovala o tom, že by se její věštba nevyplnila. 

Byla rozhodnuta, udělat vše, aby se tak stalo. Byl jako její syn. Jako její nalezené dítě a ona se rozhodla, že nad jeho osudem, bude držet svoji ochrannou ruku. 

„Nebraň se, Dragane. Alespoň, to mi slib, že se nebudeš bránit ničemu, co by mohlo rozehřát a obměkčit tvé srdce a vrátit ti, tvou ztracenou duši."