„Je tady." Řekla Jadwiga a vykoukla ze dveří. „V žádném případě, nechoďte ven, dokud vám neřeknu." Obrátila se na Kiru s Avranem a vyklouzla ven. 

Stál nedaleko na kraji mýtiny mezi stromy a díval se, jak se k němu čarodějka blíží. Věděla, že přijde. Stačil ji jediný pohled na oblohu a poznala, jeho rozpoložení. Jen on, dokázal bílí den proměnit v hlubokou noc a spustit průtrž mračen a bouří. Odhodil svou kápi z hlavy a seskočil z koně. 

„Vím, proč jsi přišel, Dragane." Podívala se na něj. Prudký déšť, mu zkrápěl vlasy a v jeho mokré tváři, se zračil zvláštní výraz. Výraz, který u něj ještě nikdy neviděla. 

„Tvé srdce, se probudilo." Všimla si, jak křečovitě sevřel uzdu svého koně, až mu zběleli klouby na rukou a v jeho tváři, poznala naprostou beznaděj. 

„Nechci to, Jadwigo. Musíš mi pomoct, nemůžu...," 

 „Nemůžeš milovat?" dokončila za něj, když se na moment odmlčel, „ta dívka, je tvůj osud. Nemáš jinou možnost, nebraň se tomu." 

„Můj osud?" zařval do ticha a vymrštil jednu ruku vzhůru. V ten moment, jakoby se otevřelo samo peklo. Prudký vítr kácel stromy. Nad hlavami se jim křížily desítky blesků a pro neustávající hromobití, nebylo slyšet ani vlastního dechu. 

„Tvůj hněv, ti nepomůže," řekla klidně Jadwiga, jakoby se nic nestalo, „tvé srdce bije a to může znamenat jen jediné..., láska, ho probudila."

 Dragan spustil ruku a povzdechl si. Vítr se uklidnil a bouřka se pomalu vzdalovala.

„Nemůže mne milovat..., co když..., co když ji zabiji," zasténal a odhodil si mokré vlasy z čela, „jsem démon. Jsem vládce temnoty a chaosu. Jsem vládce všech ztracených duší. Jsem pán všeho nečasu, hromů a blesků. Jsem nesmrtelný."

 „I přes to, ti pravím, nebraň se tomu, Dragane. Nikdy by se tvoje srdce neprobudilo, kdyby to nebyla ta pravá. Je jen jediná dívka na světě, která může probudit tvé srdce, a jestliže se tak stalo, pak přišel tvůj čas." Odmlčela se a čekala, až se bouře uklidní. Poznala, že rezignoval, ale také moc dobře věděla, že ještě neřekl poslední slovo. 

„Je tu ještě někdo, kdo by tě rád pozdravil a požádal o pomoc, Dragane." Řekla po chvíli a mávla rukou ke své chýši. Ze dveří vyšla žena s mužem v zádech a opatrně, jakoby se báli, aby ho nevyplašily, kráčeli blíže.

„Můj králi." Poklekly oba a sklonily hlavu. 

„Musíš nás vyslechnout, Dragane." Řekla žena, když jim Lovec pokynul, aby vstaly.

 „Dávno, nejsem váš král." Řekl zamyšleně. Byl rád, že vidí svoji malou sestřičku. Bylo to už tak dlouho. Tolik času uteklo, od té doby. 

„Jsem démon. Tvor, kterého byste se měli bát. Neměli byste tu být."

„Dragane, počkej." Vykřikla Kira, když spatřila, že se pohnul, aby naskočil na svého koně.

 „Odpusť mi. Odpusť nám všem, že jsme tě nevyhledali dříve. Odpusť nám strach, který nám to nedovolil. Pomoz nám prosím. Tvůj lid, tě potřebuje. Hladoví a trpí. Hrůza, bázeň a děs obchází tvou zemi. Pomoz nám, svrhnout Lothara a vrátit ti, co ti patří. Jen ty, nám můžeš pomoci. Jen ty, nás můžeš zachránit. Nikdo jiný, nemá proti Lotharovi šanci. Prosím."

 Lovec vyskočil na koně, přetáhl si kápi přes hlavu a zadíval se na svou ztracenou sestru. Přitáhl si otěže a na moment to vypadalo, že zmizí ve tmě, bez jediného slova. Pak se ale zarazil a změřil si je pohledem. 

„ Dávno, jsem ti odpustil, Kiro. Nejsem, ale ten, koho jsi znala. Už nejsem král této země. Jsem Divoký Lovec." Ještě jednou se podíval do její tváře, zapískal na své psy a pobídl koně.