„Tvůj bratr Lothar upsal svou duši. Spojil síly s nadpřirozenými mocnostmi. Je zlý, krutý, vládychtivý a nezbyla v něm špetka lidské bytosti. Špetka dobrého. Jeho černá magie, ho učinila nesmrtelným a někomu takovému, se nemůžete postavit." Stařena se na chvíli odmlčela a nalila do hrnků tekutinu nevalné vůně.

 „Pijte..., budete potřebovat sílu k tomu, co vám teď povím." Kira s Avramem se neochotně chopily poháru. Příšerný puch a ještě horší chuť, je pálila na jazyku, ale najednou, jakoby se jim vrátila síla a energie. 

„Hledáš svého bratra Dragana..." řekla po chvíli a umlčela Kiru mávnutím ruky, „tvůj bratr žije, ale..., je tu něco, co byste měli vědět." Změřila si oba pohledem a vypadalo to, jakoby hledala slova, proto co jim chce sdělit. 

„Lotharovy nohsledi ho před lety odvedli do lesů, kde mu sám Lothar, vrazil dýku do srdce."

 „Ale..., říkala jsi, že žije." Vykřikla Kira a s očí se jí začaly řinout slzy. Nemohla tomu uvěřit. Tak moc věřila tomu, že ho zase uvidí. Vzpomněla si na poslední den, kdy ho spatřila. 

„Mám tě rád, moje malá Kiro." Řekl tenkrát smutně, jakoby cítil, že se něco stane. Přikryla si tvář dlaněmi a její tělo, se začalo otřásat v záchvatech pláče. 

„Ano..., zemřel, ale..., žije." Zašeptala po chvíli a udělala dramatickou pomlku. Měla už před dvaceti lety zasáhnout. Měla už tehdy poznat, co je Lothar zač.

„Existuje tvor..., démon, kterému se říká, Divoký lovec. Spatřit ho můžete v lesích, když se obloha zatemní a okolní kraj křižují blesky. Tehdy ho uvidíte na vysoké skále na svém černém oři, jak hledí do údolí. Nebo ho můžete spatřit v noci, jak v hluboké tmě, se svými psy, loví divokou zvěř. Je to démon. Nesmrtelný. Divoký a nebezpečný. A jediný, který se může postavit Lotharovi." 

Kira se zmateně podívala na stařenu a několikrát, se zhluboka nadechla, ve snaze něco říci. Ale z hrdla ji nevyšla jediná hláska.

 „Ano..., je to tvůj bratr Dragon," odpověděla stařena na její nevyřčenou otázku, „ byla to jediná možnost, jak ho přivézt zpátky na zem. Jediná možnost, jak jsem mohla napravit svoji chybu. A myslím..." odmlčela se a zaposlouchala se do ticha, „myslím, že je zde." Ukázala ke dveřím.

 Kira cítila, jak se jí srdce rozbušilo. Několikrát se nadechla, stiskla ruku Avramovi a vyběhla ze dveří. Zamžourala do tmy, ale neviděla ani svoji ruku před sebou. Jen paprsek měsíčního světla, dopadající na nedalekou mýtinu osvětloval tuto nepřístupnou a nehostinnou krajinu.

 Najednou zaslechla štěkot psa. A další jakoby mu odpověděl. Vzápětí se ozval o mnoho blíže, a když zaostřila zrak, spatřila ho. Stál na mýtině na svém černém oři, oděn v černý lovecký oděv a okolo něj pobíhali tři obrovští psy. Kira zalapala po dechu a udělala krok do prázdna.

 „Dragane." Zašeptala, ale lovec se ani nepohnul. Jen se na ní díval, a když po notné době pobídl koně a otočil se k odjezdu, zaslechla jeho hlas. 

„Mám tě rád, moje malá Kiro."