Vivien odtáhla prádelník, kterým zatarasila dveře do Mytyasova pokoje.

 Bylo to již třetí den, co byla zde, a od té večeře, ho neviděla. Vlastně ani Silvana. Odjížděli ráno a vracívali se pozdě v noci. 

Občas jenom slýchávala z jeho pokoje šramot, nebo zvuk tekoucí vody ve sprše. A chtěla s ním mluvit. Potřebovala mu říci, co si myslí.

 Ani dnes, se nevrátili před večeří, a tak nyní, když seděla ve svém pokoji, a zaslechla opět z vedlejšího pokoje zvuky, zvedl se jí adrenalin v těle.

 Dostala na něj najednou takový vztek, že se nedokázala ovládnout. Její mysl, si najednou dělala, co chtěla. 

Jediná možnost, jak se k němu dostat, a konečně mu s plných plic říci, jak moc ho nesnáší, a co si oněm myslí, bylo, prostě k němu vlítnout, a ukázat mu, zač je toho loket. 

Opatrně sáhla na kliku. K jejímu překvapení, bylo odemknuto. 

Zhluboka se nadechla, a rozrazila dveře. Vpadla do pokoje, jako velká voda. 

Odstředivá síla, ji dovolila se zastavit, až na druhém konci pokoje, zrovna ve chvíli, kdy vycházel z koupelny. 

Překvapeně se na ní podíval a Vivien zalapala po dechu. Stanula mu tváří v tvář, ale najednou, jí došli slova. 

Měl jen okolo pasu, uvázanou bílou osušku, a na jeho těle, se leskli kapičky vody. 

Vivien, zůstala stát, jako přimrazená. Nedokázala od něj odtrhnout oči. Od jeho dokonalého těla. Vypracované hrudi a svalnatých paží. 

Zhluboka se nadechla, a její zorničky, se rozšířily. Několik dlouhých sekund, trvalo, než se dokázala vzpamatovat. Podivný pocit, který se jí ale vůbec nelíbil, usadil se zas u jejího žaludku.

 „Je mi jedno, kdo jsi! Nebudu skákat, jak ty pískáš! Nesnáším tě!" dostala ze sebe konečně.

 Ale tón hlasu, ani zdaleka neodpovídal tomu, co říká. Třásl se jí, pod nárazy dechu, které nedokázala ovládnout. 

„Nebojím se tě! Mě nemůžeš vylekat. Tak mě laskavě nech být, a nevšímej si mě. Zapomeň na to, že existuju!" Pokračovala a automaticky o krok couvla, pod jeho pohledem. 

„To nemám ani v úmyslu," pronesl klidně, „nechci tě vylekat. Ale mám pocit, že to jsi ty, kdo se nachází v cizím pokoji. Ne já."

 Vivien se zamračila. Hnul se směrem k ní, a jeho svaly na hrudi se pohnuly. Znovu zalapala po dechu, a opět o krok couvla. 

Znejistěla. Vůbec nechápala, jak na ní tento muž, působí. Měla pocit, že jen při pohledu na něj, ztrácí svou sebejistotu. Však ji srdce bušilo tak, jako kdyby uběhla maratón. 

„Proč mě tu vězníš?" vydechla konečně, a když couvla ještě o jeden krok, narazila zády do zdi.

 „Nevězním tě tu, Vivien. Jen se snažím, tě ochránit, před tebou samotnou. Buď si jistá, že kdybych to neudělal, nebyla bys již mezi živými." Ve tváři mu zacukalo, když se k ní přiblížil. 

„Ber to tak, že jsem tvoje poslední možnost, na tvou záchranu. Dokáži, se o tebe postarat a ochránit tě, Vivien." Zašeptal, tak blízko ní, že cítila, jak ji jeho dech hladí po tváři. 

Její oči, se rozšířily. Opřela hlavu o stěnu, snad proto, že doufala, že tak dosáhne větší stability. Však se jí v jeho blízkosti zdálo, že přestává dýchat, a snad i myslet. 

„Postarám se o tebe," zašeptal, „jen mi to musíš dovolit. Ochráním tě, Vivien. Dokáži tě udělat šťastnou. Udělám proto všechno, co bude v mých silách." Vydechl to snad pár milimetrů, od jejích úst. 

Vivien se rozšířily oči. Chytla se rukama zdi za sebou, protože cítila, že jí její nohy, přestávají poslouchat. 

Z hlavy se jí rázem vypařilo vše, co mu přišla říci. Několikrát zprudka vydechla, a upřeně sledovala, jak se začal sklánět k jejím ústům. 

Pomalu, jakoby jí dával možnost na ústup. Jenže ona, najednou zůstala jak zmámená.

 Přiložil jemně své rty na její. Jen slabě, hladce, aby se snad nerozplynula. A ona neodporovala.

 Když se maličko odtáhl, nadechla se, ale její oči, se ani na moment neodtáhli od jeho rtů.

 Z hrdla ji vyšel nechtěný sten, když se olízl. Upřeně sledovala, jak se k ní znovu sklání, a nyní jeho polibek, byl o mnoho vášnivější. 

Zakroužil svými rty po jejích, a tehdy již její mysl, se zcela odloučila, od jejího podvědomí. 

Poznal to, a hladově se k ní přitiskl.

 Vivien mu automaticky hrábla prsty do vlasů, a přitáhla si ho blíž. 

Tiskl ji ke stěně. Ona ho divoce tiskla k sobě, a skoro zuřivě, se probojovávali do úst, toho druhého. 

Když se Matyas po dlouhé chvíli, od ní odpoutal, oba sotva lapali po dechu. Dívali se do očí, toho druhého, snad několik vteřin. 

Pak Vivien zatřásla hlavou k odporu, a otevřela ústa, aby něco řekla. Cokoliv. Jenže jakoby se všechna slova, vzpříčila v jejím krku. 

Pak se mu vykroutila z náručí. Vběhla do svého pokoje, zabouchla dveře, a ztěžka se o ně opřela.

 Vůbec nevěděla, co se to s ní děje. A ani za mák, se jí to nelíbilo.