Matyas se vrátil domů, až pozdě v noci. Byl k smrti unavený. 

Jednání, které vedl s Ivanem Persi, odhalilo jednu skutečnost. Johan Robsoněv, Vivian hledal. Hledal oba uprchlíky již hodně dlouho, ale nyní, byl blízko. 

Přispěla k tomu skutečnost, že malý pokoj, ve kterém se ubytovali, něž je odvedl sem, patřila muži, který Silvana poznal, a donesl zprávu jeho bratrovi. 

Matyas byl přesvědčen, že již nyní, byly by oba dávno mrtvy. Ta představa, ho zcela drtila. Představa, že by snad přišel pozdě. 

Dokud byli zde, nic jim nehrozilo. Dokázal jim dát svou ochranu. Však jen jeho jméno, stačilo k tomu, aby se celé podsvětí třáslo strachy.

Ale věděl, že tu situaci, stejně bude muset nějak do budoucna řešit. Dokud byla Vivien, jen pod jeho ochranou, nebyla pro něj nic, mohlo se lehce stát, že by se díky přísným zákonům mafie, mohl někdo přihlásit o svá práva.

 Práva, která sic by byli jasně podvrhnutelné, nicméně, nic bys tím neudělal. A i jeho aristokratický původ, ho nutil k určitým konvencím. 

Ano, jediná možnost, jak nadobro Vivien ochránit, by byla, se s ní oženit. Jenže vzhledem k tomu, že ho naprosto nemohla ani vystát, si to nedovedl vůbec představit.

 Ačkoliv byl zklamaný. Jeho srdce, již obrněno proti bolesti, kterou mu působila, nedokázal si představit, že by se jí něco stalo.

Nevěděl, co bude dělat. Neměl o tom ani tušení. Jediné co věděl, že nikdy nepřipustí, aby o ni přišel. 

Přistoupil ke dveřím vedlejšího pokoje, a zaváhal. Potřeboval s ní mluvit. Věděl sice, že ho opět nebude poslouchat, a vzpírat se mu, ale doufal, že snad... 

Zaklepal. Několikrát. A když se nikdo neozýval, vstoupil do pokoje. 

Rozhlédl se po místnosti. Byla prázdná. Pak si všiml otevřeného okna, a svázaných prostěradel, visících ze zdi.

 „Kruci!" zaklel a vyrazil ze dveří. 

Měl na sebe vztek. Kdyby ji nechal hlídat, nic takového, by se nestalo. Jenže nechtěl, aby se tu cítila, jako v kleci. Ano, byl až příliš měkký. Příliš tolerantní, k jejím vrtochům. Nyní, již to poznal.

 „Auto!" zařval na své bodyguárdy, a po té, se vřítil do kanceláře.

 „Ihned mi vyhledej Vivianin mobil," zakřičel na Lionela, „je pryč!"

 Otevřel zásuvku, a vyndal pistoli. Zasunul ji do svého pouzdra.

 „Sakra!" zaklel Lionel, „je to moje chyba, Matyasi. Řekl jsem jí od plic, co si sakra, myslím. Doufal jsem, že konečně otevře oči."

 Matyas jen pevně semkl rty. „To je v pořádku, Lioneli. Teď mi ale kruci, najdi její mobil. Musím jí najít. Johan Robsoněv, již ji hledá. Oba dva. A když něco neuděláme, budou problémy. Budou zatraceně velké problémy, tomu věř!"

Oba vyrazily ze dveří. Dvě auta, již čekala připravená před domem. 

„Mám ji," řekl Lionel, když vyrazily z brány, „mám pocit, že to bude někde u starého lomu."