Jennifer nedokázala zastavit proud slz. Měla na něj takový vztek. 

V její mysli, vystřídalo se několik emocí. Od zlosti, nenávisti a vzteku, až po strach, že by ho mohla ztratit. 

Najednou si uvědomila, že ta bezstarostná hra, kterou s ním hrála, byla opravdová. Sakra, opravdová. Uvědomila si, že ho doopravdy miluje. 

„Jennifer?" ozvalo se za jejími zády.

 Dlaní, si setřela slzy z tváře, a otočila se. Ona blondýna, ji pokynula rukou a změřila si ji pohledem. 

„Co..., co chcete?" popotáhla Jennifer. Nedokázala své rozrušení skrýt, „nechte mne být a běžte si za Ethanem. A jak víte...?" zamračila se na ní.

 „Jak znám, vaše jméno? Ethan, mi ho pověděl." 

To už bylo na Jennifer, trochu moc. Hodila na ní nenávistný pohled, a hnula se směrem ke dveřím. 

„Stůjte, Jennifer," řekla žena tak důrazně, že Jennifer automaticky poslechla, „jmenuji se Carmen. Carmen Valtrová." Povzdechla si.

„No..., a?" povytáhla obočí Jennifer, „zdvořilostní fráze, bychom snad mohli přeskočit. Jak jsem řekla..., Ethan..., je vám zcela, k dispozici!" 

Carmen zatřásla nevěřícně hlavou a smutně si změřila Jennifer pohledem. „Vy ho vůbec neznáte," vydechla a podívala se z okna, „protože kdybyste znala, nikdy byste nemohla pochybovat!" 

Pohodila hlavou, směrem k oknu. Ethan se evidentně šťastně, objímal s nějakým mužem.

 Jennifer jen nechápavě vydechla. Nikdy toho muže neviděla. A všimla si, že místo jedné nohy, má protézu. 

„To je můj manžel, Jacob Valtr. A ano..., náš syn, jmenuje se po Ethanovi, ale je to to nejmenší, co jsme mohli udělat." Selhal jí hlas. Bylo znát, že jí přemohli emoce. Zamrkala, aby zahnala slzy, deroucí se jí do očí. 

„Jenom díky Ethanovi, se náš syn narodil. Jen díky němu, jsem šťastná. A nikdy..., nikdy v životě, mu za to nedokážu dost poděkovat." 

Jennifer zalapala po dechu. Konečně jí to začínalo docházet. 

„Zachránil Jakobovi život, a pojmenovat našeho syna po Ethanovi, bylo to nejmenší, co jsme mohli udělat."

 Zatřásla hlavou a zadívala se Jennifer do očí. V jejích očích viděla výčitky, i velkou dávku pochopení.

 „Nesl Jakoba na zádech. Třicet kilometrů, za ukrutných mrazů. Ve sněhu. V závějích. Bořil se s ním po pás, ale nevzdal to. I když ho Jakob prosil, ať ho tam nechá, sic zemřou oba. Prostě to nevzdal!" podlomil se jí hlas, „poslední kilometr, se s ním již jen plazil. Ale dokázal to. I když i on, měl velké omrzliny a dlouho se z toho dostával. I když i on..., byl raněný. Všimla jste si průstřelu, na jeho rameni?" přikývla, na vyděšený výraz v Jenniferině tváři.

 „Ano, Jennifer. Vůbec ho neznáte! Protože kdyby, jste znala, nikdy nezapochybujete. Vy vůbec nevíte, jak těžké, je pro někoho jako on, vrátit se zpátky do života. Z řad válečných veteránů, rekrutují se spousty bezdomovců. Nejsou schopni přijmout život a zapomenout na tu hrůzu. Mnoho z nich, trpí posttraumatickým syndromem. Mnoho z nich, se do života nikdy nevrátí, a navždy, skončí na ulici. A když někdo, jako Ethan, který svůj život vojenskému prostředí, zasvětil již v skoro dětském věku, se najednou ocitne v normálním životě, nedokáží ho přijmout." 

Na moment se odmlčela. Udělala pár kroků a ve dveřích se ještě otočila. 

„Jestli lze se na někoho spolehnout, tak je to on. Jakob není jediný, komu zachránil život. Pomohl mnohým, a nyní, potřebuje pomoci on. Nevzdávejte to s ním! Prosím, vás o to," polkla slzu, „snad proto, že vím, že je do vás zamilovaný. I on, zaslouží si, aby se konečně, jednou někdo postaral o něj. Aby mu pomohl. Uvěřil v něj. Aby mu věřil. A jestli to nejste schopná podstoupit a pochopit..., pak si ho nezasloužíte!"