„Omlouvám se, Leilo," zašeptal Ethan, když Jennifer zmizela, „musím jít za ní. Vůbec nechápu, co se stalo?!" zoufale si prohrábl rukou vlasy. 

„To je v pořádku, Ethane, „ usmála se blondýna a stiskla mu ruku, „rozumíš svým mužům. Jako voják i seržant, jsi nejlepší, ale ženám vážně, moc nerozumíš. I já, jsem do tebe byla zamilovaná, ale ty jsi to nikdy neviděl. Byla jsem tvůj vojín, nic víc. Jsem šťastná za tebe, že ses zamiloval. Bylo mi to jasné od první chvíle, kdy jsem tě viděla." 

Pevně ho objala. Pak srazila paty k sobě a zasalutovala. „Sbohem, seržante. Běžte za ní." 

Ethan stejným způsobem ruky odpověděl, a obrátil se ke dveřím. 

„Jen pokud můžu říci..." řekla, ještě než zmizel, „jako žena, ne jako tvůj vojín..., je do tebe blázen. Jen si s tím, nějak neví rady." 

Ethan vyběhl do tmy.

„Rony..., veď mě." Pískl na svého psa, a vyrazil mezi stromy. 

Nemohla být daleko, ale stejně mu srdce bušilo, jako o závod. Pevně semkl čelisti, ale stejně mu v ní, zlostí cukalo. 

Jestli z té ženské nezešílí, tak to bude zázrak. V hlavě si přehrával možnosti, jakým by ji konečně, přivedl k rozumu.

Zamknout ji v pokoji? Snad si ji opravdu, bude muset přivázat k noze, protože další její bláznivý nápad, by již jistě nepřežil. 

Najednou zaslechl volání o pomoc. Srdce se mu zastavilo. Její hlas, by poznal všude na světě.

 Ono volání, se ozývalo od blízkého srázu. Lesní porost, svažoval se tu hluboko dolů. S bušícím srdcem, přiklekl nad skalnatý převis.

 „Jennifer!" vydechl. Lehl si na zem, a zadíval se ze skály dolů.

 „Ethane!" vykřikla s pláčem Jennifer. Seděla na skalnatém výrůstku skály a celá se třásla. 

„Ani se nehni!" zavelel. 

Vytáhl z batohu provaz a přivázal ho ke stromu. Chytl se provazu a seskočil. Slanil pomalu, až k ní. 

„Bože, Jennifer!" Objal ji úlevně. 

Chvíli ji jen tak držel a tlumil návaly jejího pláče, na své hrudi. Pak si ji od sebe odtáhl, na délku paží. 

„Jsi v pořádku?" dostal ze sebe, a přejel její tělo pohledem. 

Jen zuřivě zakývala hlavou k souhlasu, polykajíc slzy. 

„Vylez mi na záda, a chytni se mě pevně, Jennifer. Dostanu tě odtud." 

Chtěl mít jistotu, že se udrží, tak svázal její zápěstí pevně k sobě, a začal pomalu šplhat. 

Když vylezl na horu, s úlevou lehl na zem. Chvíli zhluboka oddychoval. Srdce mu stále, bušilo jako zběsilé. 

Však stačilo tak málo, a mohl o ní přijít. Jeho žíla na čele, se rozbušila, když si sedl a podíval se do její tváře.

 „Já..., já..., „ vzlykala Jennifer, i ona, si byla vědoma svého neuváženého činu, „děkuji ti, Ethane. Já..., moc mě to mrzí."

 Ethan uvolnil její ruce, a povzdechl si. Měl teď chuť, ji přitáhnout k sobě do klína a naplácat ji.

 Cítil se, jako před zhroucením. Ani ve válce, se snad nikdy necítil tak bezmocně.

 „Jennifer..." dostal ze sebe. Nahlas polkl, aby zahnal slzy, deroucí se mu do očí, „kdyby se ti něco stalo..." ta představa, zasáhla ho jako nůž.

 Na moment zavřel oči. Pevně semkl rty, až mu ve tváři zacukalo. 

„Od teď, budeš jednat jen podle pravidel, které ti určím, Jennifer," zahromoval, „takže žádné vycházky o samotě do lesů. Žádné koupání v noci v jezeru. Žádné plavení koní, bez dohledu druhé osoby!" v jeho jasně zelených očích, to jiskřilo, a mračil se na ní tak, až se přikrčila, „rozumíš, Jennifer? Odteď, osobně dohlédnu na tvou bezpečnost." 

Jennifer si nedovolila ani protestovat. Přikrčila se, pod jeho pohledem, a přikývla.