Jennifer, pohladila Césara po hřbetě. Všechnu práci již měla hotovou a do večeře daleko. 

Tak ráda, by se projela, ale Ethanův zákaz, jeho rozzlobený výraz, měla ještě stále před očima. Však si to zasloužila. Jistojistě. Kdyby padla jen o kousek dál, již by ji nedokázal zachránit.

 Chápala, jeho rozčilení, ale touha se projet a pročistit si hlavu, byla silnější. Nasadila Césarovi sedlo, a opatrně vykoukla ze stáje. 

Věděla, že Ethan, je až na druhém konci pastvin, a spravuje zbořený plot. Určitě, se vrátí, až po večeři, aby ji nemusel potkat. 

Naskočila na koně a uháněla po lukách, směrem k lesu. Kvůli jejímu přesvědčení, že Ethan spravuje plot na západním konci, zabočila na východ a nevšimla si cedule, mezi stromy, varující, před mokřinami a bažinami. 

Po nějaké době, se César zastavil a nechtěl se hnout dál. 

„No tak, Césare!" pobízela ho, ale ani se nehnul. 

Rozhlédla se kolem, a pohledem zavadila, o mokrá, prosakující místa v mechu. Rozbušilo se jí srdce. Zpanikařila.

 Najednou si uvědomila, že se nachází uprostřed bažin, a neví jak dál. Bála se seskočit, a najednou i toho, aby se César nesplašil.

 „Ani se nehni!" ozvalo se najednou za ní. Asi dvacet metrů od ní, stál Ethan. 

„Ethane..., já..." vykřikla úlevně. Byla tak šťastná, že ji našel. 

„Ani se nehni, Jennifer. Vyvedu tě!" zavolal a uvázal koně ke stromu. 

Pak se po pomalými kroky, vydal směrem k ní. 

„Jsi v pořádku?" vydechl, když se konečně, objevil za ní. 

Jen přikývla. Vzal Césara za uzdu a stejnou cestou, se vydal zpět. 

Jennifer si zhluboka vydechla, když se opět ocitli, na suché půdě. Dívala se, jak Ethan přivázal koně a pak ji pomohl ze sedla. 

Výraz jeho tváře, ji však napověděl, že se zlobí. A to tak, že hodně. Jeho žíla na čele, se rozbušila, jako splašená. 

„Promiň, Ethane..., já..." zašeptala. 

Cítila se tak provinile, a tak slabě. V důsledku emocí a strachu, se jí klepala kolena tak, že měla strach, že se odporoučí k zemi. 

„Jennifer..." vydechl, pomalu zoufale, „kdyby ses hnula jen krok stranou..., jsou tu bažiny a mokřiny. Málo kdo ví, jak suchou nohou, přejít na druhou stranu." Ve tváři mu zacukalo. 

Jennifer sklopila zrak. Tak moc, se styděla. Nejraději, by se neviděla. 

„Bože! Co mám s tebou dělat?! Zešílím z tebe. Mám tě snad vážně, přehnout přes koleno? Kdyby se ti něco stalo..., kruci, Jennifer..., nechci o tebe přijít!" 

Jennifer nahlas polkla. Na mysl ji ale přišla, krásná blondýna, v jeho srubu. Prostě si nedokázala pomoci. Trn žárlivosti, opět ji píchl u srdce. Vzdorovitě vystrčila bradu. 

„Může ti to být fuk!" vyprskla a zašermovala mu prstem, před obličejem. 

Psychické vypětí, a adrenalin v její krvi, udělali své. Všechny emoce, vystoupili na povrch. 

„Běž si za tou blondýnou, a mě nech být. Je mi to jedno! Je mi úplně ukradený, jestli se tam scházíte a..." její ruka, vystřelila k jeho tváři.

 Chytil ji do svých dlaní a nedovolil ji, ani se hnout. Zazmítala se v jeho objetí a divoce mu zabušila pěstičkami do hrudi. Jen ji klidně držel, a čekal, až se uklidní. 

„Nech mě, Ethane! Nenávidím tě! Nechci tě! Pusť mě, sakra! Je ti fuk, že tě miluju..." po tváři ji stekla slza. 

Již neměla sílu, s ním bojovat. Polkla slzu a sklopila zrak. V jeho objetí, byla jako v kleštích.

 Když se konečně uklidnila, povolil sevření a palcem ji setřel slzu s tváře. 

„Nemáš důvod, k žárlivosti." zašeptal. 

Nadechovala se k odpovědi, přiložil ale prst, na její rty. 

„Ta žena, je můj vojín. Přítel z války, který se neodmítá. Potřebovala pomoc, a já neviděl důvodu, ji nevyhovět. Nikdy, jsem s ní nic neměl, Jennifer. Nikdy, jsem k žádné ženě, necítil to, co k tobě. Miluji tě, a to tak, že z tebe šílím. Přivádíš mě k zoufalství." 

Zničeně, si prohrábl rukou vlasy. Již byl na pokraji, svých sil. Smutně si povzdechl a zavřel oči. Má ji snad opravdu, zamknout, ve svém pokoji?

 „Odvezu tě domů." Řekl po chvíli a Jennifer konečně pochopila, jak moc, mu ublížila.