Několik následujících dnů, uběhli pro Jennifer, jako ve snu. Ještě stále se nemohla vzpamatovat z toho, že je těhotná. 

Zoja ji ihned na druhý den, odvezla do města k doktorovi, který to potvrdil. Byla skoro v jedenáctém týdnu těhotenství. 

Konečně pochopila své nevolnosti. 

Zoja s Margaret, se netajily tím, že mají velkou radost, z té noviny, ale Jennifer najednou dostala strach. Strach z toho, co na to řekne Ethan. 

Ještě stále, neměla možnost, s ním mluvit. Vyhýbal se jí opravdu poctivě, a ona se mu nemohla ani omluvit.

 Ani mu vysvětlit, že to co bylo s Gregem, pro ni nic neznamenalo. Dá-li, se to omluvit? 

Přišel čas jeho narozenin. Na nádvoří, se uspořádala velká hostina, kde se sešli všichni zaměstnanci, ale hlavně přijeli Ethanovy muži z jednotky.

 Jakob Valtr, se svou ženou Karmen. Robin Roland a David Bancroft s manželkami. A vojín Lejla Potterová. 

Všechno probíhalo dobře, a za bujarého veselí. Jeho muži, ho měli evidentně rádi, a vážili si ho.

 A samozřejmě, všichni věděli od Jacoba Valtra, že se jejich seržant zamiloval, ale neví si s tím rady. Byli zvědaví, i na ženu, které jejich seržant, daroval své srdce.

 Byl již večer, a pod starými duby, osvětlených lampióny, se tančilo. Jennifer postávala opodál, a sledovala okolní rej.

 Necítila se ve své kůži. Měla, neustálí pocit, jakoby ji všichni sledovali. Jen Ethan, jakoby ani nechtěl vědět, že je zde. 

Ale jak moc se mýlila. Všiml si ji hned, když přišla. Rozbušilo se mu srdce, jak byla nádherná.

 Letní šaty na ramínka, s přiléhavým živůtkem nad kolena, mu pořádně zvedli adrenalin v krvi.

 Jeho pohled, neustále klouzal jejím směrem, ať byl kdekoliv.

 Neodmítl tanec své matce, ani Zoje, a ženám, svých mužů, a nakonec si zatančil i s Lejlou Potterovou.

 A jistě by ho neodmítl ani jí. Vlastně zadoufal, že přijde.

 I když stále ještě jeho srdce přetékalo bolestí. I když stále ještě viděl před sebou ten pohled, když vstoupil do onoho pokoje, a ona byla nahá, a věděl, co se tam odehrálo, toužil po ní. A snad doufal, že mu to nějak, jakkoliv, vysvětlí. 

„Měla bys jít pro Ethana." Zašeptala Zoja, u Jenniferina ucha. Trhla sebou, až pomalu vykřikla. Byla tak zabraná do sledování jeho tance s Lejlou Potterovou, že si jí ani nevšimla.

 „Proč?" odsekla žárlivě, „nebudu mu kazit zábavu."

 „Jennifer!" zamračila se Zoja, „to nejsi ty, kdo by tady měl žárlit. To ty, by sis měla posypat hlavu popelem, sakra! Vzpamatuj se a bojuj. Jestli ho nechceš ztratit na dobro, tak něco udělej. A hlavně, si s ním promluv. Myslím, že by měl vědět, že čekáš jeho dítě. "

 „To je jistě pravda," ozval se mužský hlas vedle nich, „David Bancroft." Řekl vysoký blonďák, tak přibližně stejně starý, jako Ethan, a podal Jennifer ruku. Obdařil ji zářivým úsměvem a podal ji rámě. 

„Smím prosit?" Zoja ji postrčila, když zaváhala, a chytla se jeho ramene.

 „Musím se přiznat, že jsem byl velmi zvědaví na ženu, které takový muž, jako je Ethan, daroval své srdce." řekl, když se začali pohybovat do rytmu. 

„Vy... víte že, já..." zčervenala Jennifer. 

„Samozřejmě," usmál se, „všichni to víme a všichni si přejeme, aby byl konečně šťastný." Na moment se odmlčel, jakoby hledal slova.

 „Víš, Jennifer..., důvěra v toho druhého, bylo jediné, co nás dokázalo ve válce udržet při životě. Naprostá důvěra, v toho druhého. Neexistovalo něco, jako tajemství. Každá nevědomost, mohla vést ke zkáze. A můžu říct, že nikdo z nás, jak jsme tu, si nepřejeme, aby tvoje nedůvěra v něj, vedla k té jeho." Udělali několik otoček, a Jennifer cítila, jak ji divoce buší srdce. 

 „Mě také, zachránil Ethan život. Zrovna tak, jako Valtrovy a Robinovy. A spoustě dalším. Jacobův příběh znáš, jeho nesl třicet kilometrů, sám postřelen, za ukrutných mrazů na zádech. Plazil se s ním, aby ho zachránil. A totéž, udělal i pro mě, Jennifer. Já jsem jeden z těch, kteří byli postřeleni, když nás nepřátelská jednotka odřízla od ústupové cesty. Jediný možný ústup, byl přes hory. Šplhal se mnou na zádech. A pak mě až do našeho ležení, dvacet kilometrů nesl, i s plnou výzbrojí, protože jsme si nemohli dovolit, o ni přijít. Nenechal mě tam. Nikdy, by to neudělal. Nedovedeš si Jennifer vůbec představit, v jak extrémních podmínkách, jsme se nacházeli. Třicetistupňové mrazy. Kopcovitý terén, kde ses bořila po pás do sněhu, sama, natož s takovým nákladem na zádech." 

Jennifer si ani nevšimla, že začala hrát další písnička. David ji nehodlal pustit, ze svého sevření.

 „Nikdy v životě, mu nikdo z nás, nedokážeme oplatit, co pro nás udělal. Nikdy! My ani nezažili toho tolik, co on. Tolik misí. On, jako seržant, nesl veškeré břímě rozhodnutí, na své hlavě. Nikdy si neodpustil, že někteří jeho muži, se nevrátili. I když za to nemohl. Přejeme si jen jediné, aby konečně našel klid v srdci. Aby se konečně, dokázal volně nadýchnout, a být šťastný. A jestli, mu v tom máš dopomoci ty, tak musíš!"