Jennifer se podívala do Ethanovy tváře, a pod tím pohledem, se jí rozbušilo srdce. 

Díval se na ní tak, že nikdy nemohla pochybovat o tom, že ji miluje. 

Už dávno, přeci poznala, jak moc výjimečný člověk a muž, Ethan je. Věděla to již dávno, a o to více, ji mrzelo a trápilo vědomí toho, jak se k němu chovala. 

Do očí se jí znovu nahrnuly slzy. Prostě tomu opět nedokázala zabránit. Byla poslední dobou tak plačtivá a lítostivá. I když už věděla, že to jsou hormony v jejím těle, jak ji vysvětlil doktor.

 Zhluboka se nadechla. Opět se jí z ničeho nic, udělalo špatně. Na moment opřela hlavu o strom, jakoby doufala, že to přejde, to se ale nestalo. 

Chytla si ústa rukou, vymanila se z Ethanovy blízkosti, a zaběhla do tmy za blízké křoví. 

„Jennifer!" vydechl ustrašeně Ethan, když se během okamžiku, objevil vedle ní. 

„Běž..., běž pryč, Ethane." vypravila ze sebe, když se nadechla.

 Ale hned vzápětí se znovu předklonila, když se jí zvedl žaludek. Ethan se k ní sklonil a chytil její vlasy, aby si je nepozvracela. 

„Nedívej se na mě." Zasyčela Jennifer znovu. 

Ale jakoby ji neslyšel. Jednou rukou, ji držel vlasy a druhou rukou, ji hladil po zádech.

 „Kruci, Jennifer," zašeptal s výrazným podtextem strachu v hlase, „jsi nemocná?"

 Žíla na čele, se mu rozbušila, když se konečně postavila a nadechla se. 

„Přinesu ti vodu." Řekl, a v okamžiku zmizel ve tmě. 

Z brašny u sedla, vyndal lahev s vodou a kapesník. Srdce mu bušilo jako o závod. Bylo to zvláštní, ale obyčejná nevolnost u ní, vyvolávala v něm větší strach, než který zažíval ve válce.

 Jennifer se opět opírala o strom, když přiběhl zpátky. I v té tmě, mu připadala bílá, jako křída.

 Podal ji kapesník, a když se napila, zamračil se na ní. 

„Měla bys být doma, a nehnout se z postele. A ne, se prohánět na koni, a ještě k tomu sama a ve tmě!"

 „To je jen nevolnost, Ethane. Nic mi není." Pípla Jennifer a podívala se do jeho vystrašeného obličeje. Evidentně, měl o ní obavy.

 „Jo! To vidím!" vyprskl naštvaně, „zítra tě odvezu k doktorovi. Vůbec se mi to nelíbí." Přejel ji od hlavy až dolů pohledem. 

Nejraději by ji zase dal na zadek, když si představil, že by tu nebyl. Kdyby ji nešel hledat, a nezjistil by, že Cesar zmizel, mohlo se stát cokoliv. Přejel mu mráz po zádech.

 „Vezmu tě domů," zabručel, „a je to naposledy, co ses v noci, a sama projížděla na Cesarovi."

 Hnul se k ní, s úmyslem ji popadnout do náruče, a odvléci, třeba násilím.

 „Počkej, Ethane!" zaprotestovala Jennifer, a ještě více se přitiskla ke stromu, „vážně nejsem nemocná. Nemusíš mít strach!"

 Ethan si povzdychl a zatřásl hlavou k odporu. 

„Jennifer, jsi bílá jako křída. Sotva stojíš na nohách a celá se třeseš. Před chvílí, si vyzvracela snad svůj týdenní oběd! Tak mi kruci neříkej, že nejsi nemocná!" prskal na ní rozzlobeně. 

Hnul se k ní, a ve chvíli, kdy ji chtěl popadnout do náručí, Jennifer vykřikla. 

„Etane..., já..., jsem těhotná." 

Ethan se zastavil v pohybu. Skoro zamrzl na místě.

Několik dlouhých, nekonečných vteřin nic neříkal. Jeho oči se rozšířily. Zalapal po dechu a zakroužil v její tváři.

 „Já..., pro..., promiň." vypravila ze sebe Jennifer. 

Nevěděla, jak se náhle zachovat. Však ho takto, ještě nikdy neviděla. Stál, díval se na ni, jak na zjevení, neschopen slova.

 „Promiň, Ethane. Já..., čekám tvoje dítě." Zkusila to znovu.

 Najednou Ethan zprudka vydechl. Jako kdyby celou dobu nedýchal, a zadržoval dech.

 „Ty..., já..., totiž my..." vypravil ze sebe konečně, a po tváři mu začaly téct slzy.

 Díval se na ni, a plakal. A vůbec se za to nestyděl. 

Pak se pohnul, vztáhl ruku a pohladil ji po tváři, jakoby zkoumal, jestli se mu jenom nezdá.

 „Je to pravda?" zašeptal. 

A když Jennifer přikývla, svezl se na kolena, k jejím nohám.

 Obejmul ji rukama a stále polykajíc slzy, ji políbil na bříško.