Lucifer se opřel do opěradla svého trůnu a pevně semkl rty. Jeho oči zaplály vztekem a rozčilením. 

Věděl o ní od chvíle, kdy otevřela skryté dveře, které jí byli přísně zapovězeny. Celou tu dobu, co klesala krůček po krůčku do trůnního sálu a vstupní brány samotného Tarakosu, ji sledoval a poslouchal její divoce bušící srdce. 

Konečně se také mohl naladit na její emoce. Zde, ve své pravé podobě, mu nezůstali skryty, ani teď, když si musel přiznat, že již není proti jejímu kouzlu imunní.

 A věděli o ni i jeho poddaní. Bedlivě sledovali, co se bude dít, ale nikdo z nich, by si nedovolil nic říci. Však to byla jeho žena, i když vstup sem, jí byl přísně zapovězen.

 Bylo tedy jasné, že ďábel bude zuřit. Znali ho již za ta tisíciletí, a proto se každý klidil co nejdále, z jeho dosahu.

 Náhle vztekle zavrčel, prudce vymrštil rukou vpřed a Elisa se jakousi neviditelnou silou vznesla ze svého úkrytu směrem k němu. Dopadla na kolena pod jeho trůnem a vyděšeně vydechla.

 „Můj králi." Zašeptala Elisa, co nejněžněji mohla, snažíc se skrýt svůj strach. Zlobil se na ni, to ji bylo jasné. 

„Jak to, že jsi porušila jedno z pravidel, které máš dodržovat?!" ozval se jeho hromový a rozzuřený hlas. 

Viděla ho již několikrát rozzuřeného doběla, ale nyní to bylo snad ještě horší. Přímo běsnil. Jeho oheň se tak rozhořel, že dosahoval pomalu až k ní. 

„Já..., zašeptala Elisa a odvážila se k němu zvednout zrak, „chtěla jsem s vámi mluvit, můj králi." Nahlas polkla a náhle si uvědomila, že i její podvědomí, zřejmě vycítilo jeho majestátnost, protože automaticky používala vykání. 

Ďábel překvapeně povytáhl obočí. Zamračil se ještě více a pevně semkl rty. 

„Mluvit?!" vykřikl rozzuřeně, „ty jsi chtěla mluvit se mnou?!" sevřel v pěst dřevěné opěradlo trůnu tak silně, až dřevo zapraskalo. 

Nemohl uvěřit, že je vážně zde. Udělala to zas. Měl na ni takový vztek, že se měl co držet, aby se ovládl. Však nejraději by ji ihned vyplatil tak, že by si nesedla nejméně týden.

 Byla jeho žena, ale ani ta, neměla do pekla přístup. A i když se všichni jeho poddaní už dávno uklidili z jeho zorného pole, věděl, že čekají, co udělá. Hlavně dva strážci postávající pod jeho trůnem, očekávali jeho ortel.

 „Až budu chtít s tebou mluvit," procedil skrz zuby a naklonil se dopředu, „vrátím se na zem!"

 Elisa pod jeho rozzuřeným pohledem zaváhala. Nechtěla se ale jen tak lehce vzdát. Bylo ji jasné, že každého druhého, by již dávno poslal na druhý břeh. 

Vlastně s ní měl neskutečnou trpělivost. Byl sice hrozivý, ve své zuřivosti, ale zuřil proto, že ji miloval.

 „Můj králi, odpusťte, ale nemohla jsem čekat," zašeptala, sledujíc jeho měnící se obličej od výrazu zuřivosti, po naprostou běsnivost, „jsem vaše žena, a jako taková, mám přeci právo na to, říci, co tíží mou mysl."

 Ďábel zprudka vydechl. Pak se několikrát zhluboka nedechl, aby se uklidnil a opřel hlavu o opěradlo. Četl v ní jak v otevřené knize, a nemohl uvěřit tomu, že její mysl je zabrána takovou otázkou. Stále dokola, se jí hlavou honila jediná myšlenka, zda ji opravdu miluje. 

„Ďábel nemiluje!" zavrčel, na její nevyřčenou otázku, „to přeci víš!"

 „Nevěřím vám!" vydechla statečně a bojovně vystrčila bradu, „vím, že po mě toužíte. Vaše tělo se probudí kdykoliv jste se mnou. Zrovna jako moje." 

Další zapraskání dřeva ozvalo se ztichlou místností, když satan sevřel v dlani dřevo opěradla.

 „Pleteš si chtíč s láskou!" vyprskl na ni, ale Elisa věděla, že tomu sám nevěří. Že jen hledá výmluvy a útěk od reality. 

„Vážně?" procedila mezi zuby Elisa, dávajíc mu najevo svůj vztek, „jestli tomu věříte, pak vám nebrání nic v tom, mne potrestat!" podívala se do jeho překvapené tváře a postavila se. 

Její rozhodnutí podstoupit vše, jen aby mu konečně otevřela oči, bylo nezlomné. Vzhlédla vzhůru k železné kleci a pohodila rukou směrem k ní.

 „Můžete mne uvěznit! To je přeci trest, který podstoupí vaši hříšníci!" pak se otočila ke stěně, kde přivázáno řetězy, viselo několik odsouzených, „nebo tento?" pohodila rukou směrem k nim, „můžete mne přikovat řetězy a pokusit se umlčet mé srdce! Nebo..." ztišila hlas a podívala se mu do očí, „mne pošlete na druhý břeh."