„Lucifere." Vydechla Elisa a po tvářích se jí rozutekly slzy. Tak dlouho čekala na to, až se vrátí, a najednou ji došla slova.

 A i jeho výraz nasvědčoval tomu, že je tímto okamžikem zasažen. Díval se na ni planoucíma očima a ztěžka oddychoval.

 „Představa, že bych tě ztratil, je tak děsivá," zašeptal a konečně udělal jeden krok, směrem k ní, „však jenom vzpomínka na tebe, Eliso, držela mne nad vodou." Zastavil se pár kroků od pohovky a zakroužil v její tváři.

 Elisa klečíc na pohovce, s doširoka otevřenýma a uslzenýma očima hltala každičký jeho pohyb a slovo. Stále nemohla uvěřit tomu, že se jí to jen nezdá. Však pomalu nepřestala plakat od chvíle, kdy odešel.

 „Ty jsi jediný světlý bod v mém životě, Eliso," zašeptal a klesl na kolena, „můj život čítá již tolika tisíciletí, a nikdy jsem nebyl tak šťasten, jako nyní. Mojí dlouhou a nekonečnou samotu, jsi oblažila svou přítomností. Mou temnou duši steskem, touhou a štěstím. A útrpné chvíle zmaru a strasti tam dole, vzpomínkami na tebe." 

Elisa si přikryla ústa dlaní, ve snaze zabránit vzlykům, otřásajících jejím tělem. A přísahala by, že i jemu se oči leskli, potlačovaným pláčem. 

Klečel před ní ten nejkrásnější muž, jakého kdy viděla, a konečně v jeho tváři i spatřila to, po čem tak moc toužila. Lásku. 

„Probudila jsi moji duši, Eliso," pokračoval šeptem, a na jedné z jeho řas, se zaleskla slza, „mojí černou duši bloudící v temnotách, jsi vyzvedla na světlo. Již ani ty dlouhé minuty, dny, týdny a měsíce v mé temné říši, nejsou pro mne takovým utrpením, když vím, že jsi tu. Že na mě čekáš, Eliso," podlomil se mu hlas, „zabilo by mě, kdybys odešla. Nedovedu si ani představit, že bys tu najednou nebyla. Že bych necítil tvou vůni. Neslyšel tvé srdce. Necítil tvé emoce. A nemohl pohladit tvou hebkou kůži," zvedl k ní oči a zadíval se na ní svýma krásnýma, temnýma očima, „kdybych nemohl udělat to, po čem tak moc toužím, od chvíle, kdy jsem tě spatřil."

 Několik dlouhých a nekonečných vteřin, se vpíjely jejich oči do sebe. Lucifer ztěžka a zhluboka oddychujíc, semkl čelisti a sklopil hlavu. 

A Elisa se konečně vzpamatovala. Několikrát se zhluboka nadechla, aby dostala svůj dech pod kontrolu a hlavně své rozbouřené emoce. Jeho slova, ji zcela ohromila. A pohled na něj, ještě více. 

Trpěl, Bertha měla pravdu. Poznala to s každého jeho výrazu i gesta. Vypadal unaveně a zdrceně. Byl zlomený a naprosto vyčerpaný.

 A nebylo divu. Ještě se nestalo, aby nějakou lidskou bytost vzal na druhý břeh, a po té ji vynesl na zem. To bylo zcela nemyslitelné a dalo mu hodně práce strážce přesvědčit o svém rozhodnutí a uklidnit své poddané. 

Ale nejvíce ho vyčerpalo něco, co nikdy nepoznal. Jeho duši ovládli emoce, a on díky nim pocítil bolest a stesk. Pocítil strach o někoho, koho miloval. Tíha myšlenek a citů v jeho srdci a duši ho naprosto vyčerpávala. Již nebyl emocí prost, a tedy bezstarostný, prázdného a ledového srdce. Jeho srdce burácelo a vřelo, jako samo peklo.