„Panství Vanherrloson" hlásala cedule na kraji cesty. 

„Můj bože! Je to snad kraj světa?" zašeptala dívka, sedící za volantem a nalepila nos, na přední sklo auta. 

Byla na cestě již celou věčnost, a teď tohle. Nahlas polkla a ustrašeně se rozhlédla kolem.

 Nejméně tři hodiny jízdy, nepotkala ani živou duši. Jediné obydlí. Žádné známky toho, že by zde snad mohli žít lidé. 

Po zádech ji přejel mráz, když se podívala kolem. Všude samé hluboké, nepropustné lesy. 

Jediná známka toho, že snad jede správným směrem, byla ona cedule a prašná cesta, která ji měla zavést, do jejího budoucího domova. 

Zamračila se na sebe, do zpětného zrcátka. Domov? Ještě teď, nemohla uvěřit tomu, že se k tomu nechala přesvědčit. 

Celý život, ona, Nathalie Matheusová, žila sama, se svou babičkou. Měla malý krámek s knihami na předměstí, který ji sice moc nevynášel, ale na živobytí, ji to stačilo.

 Měla svou práci, své knihy, a svou babičku.

Vždy si o sobě myslela, že je trochu divná, zvláštní. Jiná, než její vrstevnice, ale nevadilo ji to.

 A vlastně si žila v celku dobře, než potkala jeho, Adama Vanherrlsona. Nejkrásnějšího muže, jakého kdy viděla. 

 Jednoho dne, se objevil v jejím krámku, a od té doby, se jí vytrvale dvořil. Byl tak houževnatý, ve svém snažení, až jednoho dne souhlasila.

 Souhlasila s tím, že se stane jeho ženou.

------

Panství Vanherrlson, starý zámek, postavený v staroanglickém stylu, byl rozlehlý, dvoukřídlý komplex, monumentální budovy. 

V okolí, bylo několik přilehlých čeledníků a stájí. Celé panství, bylo obklopeno hlubokými lesy, horami a bažinami. 

Vlastně to tu na první pohled, nevypadalo tak špatně, pomyslela si Nathalie, když konečně zaparkovala svůj vůz, před domem. 

Ještě než stačila zvednout ruku, k železnému okovu na dveřích a zaklepat, se dveře se skřípotem otevřeli. 

„Již jste očekávána, paní." Uklonil se muž v livreji, a ustoupil krok stranou.

Nathalie s podivem povytáhla obočí. Vstoupila do rozlehlé haly a rozhlédla se kolem. 

Obrovské dřevěné schodiště, vévodilo místnosti, se spoustou obrazů na stěnách. Připadala si najednou, jakoby se propadla v čase. Něco tak nádherného, ještě nikdy neviděla. 

Nechala se zavést do obývacího pokoje. Muž jí pokynul směrem k pohovce.

 „Udělejte si zatím pohodlí, panstvo, tu bude hned." 

Panstvo? Povytáhla obočí překvapeně. Adam ji toho zřejmě dost neřekl, pomyslela si. Vlastně jí neřekl skoro nic. 

Znala ho tak krátce a přesto, souhlasila s onou svatbou. 

Ještě stále se divila sama sobě. Však nikdy nebyla impulsivní. Vždy, všechno pěkně promyslela, a najednou? Jeho přesvědčovací schopnosti. Smutek a osamění, z úmrtí její babičky, na ní zapůsobil tak, že souhlasila, že si ho vezme.

„Ty budeš asi Nathalie." Ozvalo se za jejími zády.

Ve dveřích stála mladá, krásná dívka, s dlouhými černými vlasy. Po jejím boku, se opírala o hůl, starší žena, asi sedmdesátiletá, velice vkusně a elegantně oblečená.

 „Já jsem Samanta Vanharrelson, a toto je moje babička Vilma Vanharrelson." Usmála se na ní. Přitančila k ní a radostně jí obejmula. 

„Děkuji..., děkuji za přivítání. Jsem moc ráda, že vás poznávám." Vydechla překvapeně Nathalie. Ale to již jí něčí paže obejmuli. 

„A co já? Co takhle se přivítat, se svým snoubencem?"

 „Adame?!" vykřikla přidušeně.

 Vůbec se jí nelíbilo, že si ji k sobě přivinul, nehledíc na ostatní a políbil ji.

 Nervózně se ošila, když skončil. Cítila se trapně a nevhodně. Zamračila se a sklopila zrak.

 Najednou měla takový zvláštní pocit. Takový, jaký ještě nikdy nezažila. Mrazení v zádech a mravenčení. Nahlas polkla. Ještě nikdy, se jí to nestalo, aby měla dojem, jakoby jí něčí oči, propalovali pohledem.

Pomalu se otočila a zalapala po dechu. Ve dveřích stál muž, tolik podobný jejímu snoubenci.

 Opíral se o futra a díval se na ni. Byl tak stejný, jako Adam. Urostlá, svalnatá postava. Černé vlasy, ledabyle učesané a jasné, pronikavé oči. 

Kdyby nevěděla, že stojí za ní, přísahala by...

Zhluboka se nadechla. Najednou, se jí nedostávalo, dostatek vzduchu. Vůbec to nechápala. Však byli tak stejní. A přesto, jeden, jediný pohled, na něj, vyvolal v ní, neznámé a vzrušující pocity. Takové, jaké s Adamem nikdy necítila.

 „A to je můj bratr Alex." Zašeptala Samanta, když si všimla, jak Nathalie znejistěla.

Nathalie nahlas polkla, a když se hnul jejím směrem, roztřásli se jí nohy.

„Alexandr Vanherrlson." Zářivě se usmál.

 Sklonil hlavu a políbil hřbet, její ruky. 

Již ten malý dotyk jeho rtů, na její dlani, vyvolal v ní takový pocit, že se celá roztřásla. 

Zřejmě si toho všiml, protože v jeho černých očích, nebezpečně zajiskřilo.