Opatrně se k ní sklonil, tak, aby ji nevyplašil.

 „Dovolíš, mi to?" vydechl. A když se na něj jen zasněně podívala, a po té, odevzdaně zavřela oči, sklonil se k jejímu krku. 

Jemně přejel jazykem, po její tepně. Cítil, jak divoce buší. Cítil vůni, její krve. Lehce se třásla, a vzrušeně oddychovala. Ne však, o nic méně, nežli on. 

Cítil se jak školák. Ruce se mu třásly, a dech, se mu již dávno vymkl kontrole. 

Jemně, tak, aby nic necítila, se zakousl do její tepny. Zasténal, když mu její krev, ulpěla na jazyku.

Ten pocit byl neskutečný. Po celém jeho těle, jakoby procházeli elektrické impulsy. 

Přitiskl ji ještě více ke stromu a zhluboka se napil. A když zasténala, a sklonila hlavu ještě více na stranu, aby měl lepší přístup, tehdy ztratil kontrolu úplně.

Zoufale sál její krev, a když poznal, že i ona, je přemožena touhou, zcela se již přestal ovládat.

Však toto bylo výjimečné. Bylo to něco, na co čekal celý život. Byla jeho fated, a tudíž, i její krev, je pro něj mana nebeská. Živá voda, i božský dar. Byla něco, co potřeboval. Po čem toužil, a po čem nyní, bude toužit o to víc.

Když ucítil, že změnila se v hadrovou panenku, v jeho rukou, udýchaně se odtáhl. 

Mohl pokračovat dál. Mohl si vzít všechno, ale cítil, že ještě není čas. Přidržel ji u svého těla a políbil ji do vlasů. 

„Děkuji ti." Zašeptal.

 Jen omámeně vztáhla ruku k jeho tváři, a setřela kapičku krve, z jeho brady.

 „Jsem..., jsem moc rád, že se mě nebojíš, Nathalie." Ztěžka polkl.

 Teď užíval si její blízkost. Horko, jejího těla. Užíval si pocit, že po něm touží, a všechno ostatní, odsunul někam do koutku, své mysli. 

„Nebojím se." Dotkla se opatrně jeho krvavých žil na tváři. Po té jeho tesáků, a vzrušeně zasténala.

 Polkl a zavřel oči. Cítil, jak se celé jeho tělo třese, pod jejími dotyky. Přeci něco takového, si nedokázal představit, ani v nejdivočejším snu. 

Ano, potřeboval krev k životu. Krev byla jeho hnací motor. Byl to benzín, bez kterého by zůstal zcela zbaven veškerých, motorických schopností.

 Lidská strava, dodala mu energii, ale životní sílu, jedině krev. Dokázal si ji obstarat zcela lehce. Však mezi jeho schopnosti, patřila i moc zapomnění. A ve sklepení panství, nacházela se, i jeho zásoba krve, v podobě igelitových zásob. 

Ale krev jeho fated, byla něco jiného. To byla potřeba, které se již nikdy, nezbaví. Ta touha, bude ho nyní pronásledovat. Ničit. A i když to věděl, nedokázal se ubránit.

 Ztěžka polkl, podíval se jí do očí, a změnil svoji podobu. Ani se nepohnula. Ani o milimetr, když se sklonil k jejím ústům. 

Lehce obkroužil její rty, a pak se jazykem vloupal dovnitř. 

Zasténali současně a tiskli se k sobě tak, jako kdyby to mělo být naposledy.

Zoufale a beznadějně, drtil její rty a zhluboka oddychoval. Když se po několika dlouhých minutách odtáhl, smutně se usmál.

 Byla tak krásná. Její rudé rty nateklé, od jeho naléhavého vyznání. A na jejím krku, bylo jeho znamení. 

Znamení, které již nezmizí, jestli ona, je ta pravá. Jen své fated, může svými zuby, vypálit svou značku do krku, navždy.