Samantha, měla pravdu. Adamova nepřítomnost, se protáhla, na dva celé dny.

 Nathalie byla zmatená. Snažila se Alexovi vyhýbat, jak jen to bylo možné, protože pocity, které zažívala v jeho blízkosti, nedali se rovnat žádným jiným. 

Nechtěla si připustit, že Adam, není ten, po kterém touží. Stále dokola, si opakovala, že nebýt jeho, jistě by dnes o samotě, někde strádala, a soužila se smutkem. Byl při ní, když to potřebovala. Vytáhl jí ze dna zoufalosti, po babiččině smrti. 

Nemohla vědět, že to od něj byl velice promyšlený, a vypočítavý krok. Že svou lásku jen předstírá, a to proto, aby ublížil svému bratrovi. 

Bratrovi, který má z jeho pohledu všechno, a on nic. Je jen jeho pouhé dvojče. Stín. Obyčejný člověk.

 Sic byl nesmrtelný, jako všichni ostatní. Proti obyčejným mužům, vynikal, ale nikdy nemohl být, jako on. 

Pro svou žárlivost vůči němu a zlost, zcela nechápal, že to pro Alexandra znamená, velkou zodpovědnost. To na jeho bedrech, ležela všechna tíha. To on, byl pokračovatel rodu. A právě on, by nyní dal všechno na světě za to, aby mohl být, se svou fated.

Nathalie, se konečně po dvou dnech, odvážila sejít dolů, na večeři. 

Samantha s Vilmou, si ji změřily vševědoucím pohledem. 

Byla nevyspalá a evidentně rozrušená. Její rty, již nabyli původních rozměrů, ovšem Alexova značka na jejím krku, nezmizela. A proto také její krk zakrýval, hedvábný šátek. 

„Nic proti tvému novému image, Nathalie. Ale mám strach, že tím Adama nepřesvědčíš." Pronesla Samantha směrem k ní, když se po té, usadily k obrovskému krbu.

Nikdo nic neříkal. Vilma jen smutně přejela svého vnuka pohledem. Alex stál u okna, a bez hnutí, se díval ven.

 Bylo poznat, jeho rozpoložení. Trápilo ho, že si Nathalie, nechce přiznat, co cítí.

Najednou se rozletěli dveře, a dovnitř s bujarým výrazem na tváři, vstoupil Adam.

„Jsem tak rád, lásko, že jsem opět u tebe." Zavrkal. Sehnul se k ní a políbil ji. Evidentně provokujíc, svého bratra. 

Nathalie se ošila, ale neuhnula. Byla tak rozrušená, že nedokázala mu ani odporovat.

 „Já..., já..., já také, ale..., půjdu si lehnout." Zašeptala. 

Potřebovala zmizet. Nechtěla čelit zoufalému výrazu, Alexova pohledu. Pomalu se zvedla a zamířila ke dveřím.

 „Proč..., proč máš ten šál, Nathalie!" Řekl náhle Adam a zatáhl ji za ruku. 

Zavrávorala a vyděšeně se dotkla svého krku.

 Adam se na ní zamračil a opovržlivě si odfrkl. Jedním trhnutím, ho serval z jejího krku. Dvě rudé, naběhlé tečky po Alexových zubech, byli stále velmi znatelné.

 „On..., on z tebe pil?" vyprskl, a s neuvěřením, se díval na její krk. 

Nathalie zalapala po dechu, ale nedokázala ze sebe vypravit, jediného slova. 

„Tak mluv! Pil s tebe? Vzal si to sám, bez tvého přičinění, nebo snad..." Jeho oči, ji propalovali pohledem. 

Cítila pohled všech přítomných. Cítila pohled Alexův, čekajícího, na její odezvu.

Nathalie jen zatřásla hlavou, slova, jakoby jí uvízla v krku. Otevřela ústa, ale nevydala jedinou hlásku. 

Adam jen zavrčel. Vyložil si zřejmě její mlčení po svém. 

„Hned jsem si to myslel, že by ses mu sama neoddala." Otočil se k Alexovi a vrhl se na něj.

 Pro Alexandra nebyl žádný problém, ho usměrnit. Vyzdvihl ho jako pírko a přimáčkl ke zdi.

 „Ještě jednou, se o to pokusíš, tak zapomenu na to, že jsi můj bratr!" zasyčel a odhodil ho stranou.

Pak se dlouze zadíval, do Natáliiných očí. V jeho pohledu byla taková bolest a žal, až ji píchlo u srdce. 

Dokonce snad měla pocit, že se jeho oči zaleskly. Viděla v nich zradu. Zklamání. Trpkost a vztek.

 „Koukám, že jsi dostala, co jsi chtěla." Pronesl jejím směrem a zmizel za dveřmi.