Nathalii se nikam nechtělo. Zavřela se ve svém pokoji, a litovala se. 

Stále měla před očima, ten Alexův výraz, když ji Adam políbil. Když mu nevyvrátila jeho tvrzení o tom, že sama, by se mu nikdy neoddala. 

Uběhlo několik dní, a během nich, se vyhýbala všem, v tomto domě. Ale hlavně Alexovi.

 Nedokázala by znovu čelit tomu, co cítí. Ale co cítí? 

Nechtěla si přiznat, že něco více, než k jeho bratrovi. 

Venku se pomalu setmělo. Natáhla si dlouhý župan, na svou lehkou noční košilku a vyšla do zahrady. 

Potřebovala, se nadýchat čerstvého vzduchu. Doufala, že touhle dobou, již všichni budou spát.

 Zamířila si to uličkou mezi stromy. V tom zaslechla hlas a vzrušené vzdechy. 

„No tak..., kočičko," uslyšela najednou a srdce se jí rozbušilo, jako zběsilé, „když to uděláš správně, dostaneš odměnu." Řekl hlas, zbarvený vzrušením. 

Opatrně vykoukla, z poza rohu, a pomalu vykřikla. O strom se tam opíral Alex a vzrušeně oddychoval, když si rozepínal, poklopec svých kalhot. 

„Tak..., a teď, mi to hezky uděláš." Vydechl sípavě, a jednou rukou, si přidržel dívčinu hlavu, u svého rozkroku. 

Nathalie se zatmělo před očima. Její srdce tak bušilo, že neslyšela vlastní dech. Nemohla tomu uvěřit. Alex? Byla přesvědčená, že je to on. Kdo jiný? 

„Správně..., správně, zlato." Opakoval, mezi jednotlivými přírazy, do jejích úst. Pak zvrátil hlavu dozadu. Popadl dívčinu hlavu oběma rukama a znovu zasyčel.

 „Nepřestávej!" sípal a divoce přirážel, „ještě chvíli, zlato." Vykřikl a pak si její hlavu, otřásaje se po celém těle, dlouze přidržel u rozkroku. 

Chvíli stál bez hnutí, dokud jeho záchvěvy neodezní a pak ji pohladil po hlavě.

 „Výborně, holčičko. A teď, ta slíbená odměna." Jednou rukou, ji strhl kalhotky a položil ji na zem. 

„Budeš křičet slastí, zrovna tak, jako já," vydechl a zuřivě roztáhl její nohy, „teď, to za odměnu, udělám já, tobě." 

Jeho hlava, se zabořila mezi její nohy, a divoce kroužila, v jejím klíně. Dívka vzrušeně sténala a vzdychla, a když již se zdálo, že je skoro na vrcholu, jedním mocným trhnutím, do ní vstoupil. Obmotal si její nohy, kolem svého těla, a divoce přirážel.

 Nathalii se chtělo křičet. Řvát. Chtělo se jí umřít, ale nebyla schopna, se hnout.

 Teprve, když zakřičel v agonii vyvrcholení, se pohnula.

 Rozeběhla se lesem a vlastně ani nevěděla kam. Z očí ji tekli slzy a nemohla to zastavit. 

Alex? Byl to vážně on? Nemohla tomu uvěřit.

 Nemělo by jí to vadit. Nemělo. Však má Adama. Adam, je její snoubenec, ale sakra, ji to vadilo. Vadilo jí to tak moc, že se divila sama sobě. 

Běžela jako o závod. Běžela tak dlouho, a zastavila se až na mýtině, hluboko v lese. Padla na kolena a začala plakat na plno. 

Nedokázala to ovlivnit. Bolest z toho, co viděla, byla tak veliká.

 Najednou uslyšela prasknutí větvičky. Popotáhla, a zadívala se do tmy. Neviděla si však, ani na špičku nosu. 

Náhle dostala strach. Podivné zavrčení a funění, ozvalo se tak blízko ní, že strachy vykřikla.