Bylo to na druhý den odpoledne. Dylan zburcoval brzy ráno Tristana, že potřebuje pomoci s nějakou prací na panství a tak Tristan ještě ospalý a zívající, se ráno objevil na jeho prahu. Na nic se ho neptal. Poznal na Dylenovy jak je nervózní, tak se nechal sekýrovat a spolu s ním, se pustil do práce. 

„Nalej si skleničku," řekl Dylen směrem k Tristanovy, když se pozdě odpoledne vrátili do Dylenova domu, „přinesu nám něco k jídlu." 

Tristan se posadil na pohovku a rozhlédl se po místnosti. Dylan evidentně uklízel. Překvapeně povytáhl obočí a na tváři se mu objevil úsměv. Pomalu mu začalo docházet Dylenovo zvláštní chování. Málokdy žádal o pomoc, a tak bylo jasné, že mu na tom hodně záleželo. A když Dylen přinesl na stůl dva talíře jídla, udiveně skoro zamrkal. 

„Páni! Co se tady stalo, brácho? Ty jsi uklízel?" Vzhlédl k němu od talíře, na kterém bylo pečené hovězí, gratinované brambory a mrkev a ještě cosi, co nedokázal definovat. „Ještě řekni, že jsi vařil, a já se půjdu picnout."

 „Jo, kruci." Zabručel Dylen nervózně, „Jasně že jsem to uvařil. A nekecej a jez!" 

„Tyy vole!" prohlásil Tristan za chvíli s plnou pusou, „Škoda že nejsi teplej. Nic lepšího jsem nejedl." 

Když se potom oba usadily před krbem se sklenkou whisky, mohl konečně Tristan Dylana vyzpovídat. Celý den byl jaksi mimo, tak mu bylo jasné, že rozhovor, který měl naplánovaný s Amélií, jistě neproběhl tak, jak si naplánoval. Jak jinak, pomyslel si. Když byl Dylen s ní, ztrácel hlavu. Vždycky. 

Dylanova muskulatura, jeho síla, mrštnost a chytrost, předurčovala ho k tomu, že si na něj nikdo netroufl. Však sám byl pod jeho ochrannými křídly už od dětství. Jen díky tomu, že byl jeho přítel, nepokusil se nikdo ani jeho šikanovat. 

Ale když byl s Amélií, byl zcela jiný. Ztrácel slova. Přestával myslet a uvažovat. Už od dětství se pasoval do role jejího ochránce a bodyguarda, protože ona ho opravdu pro svou nešikovnost potřebovala. 

Nikdy ji nedokázal nic odmítnout. Byl přesvědčen, že kdyby si přála, aby si usekl ruku, tak to snad udělá. Nechal by se od ní přeprat, a neudělal by nic, aby jí náhodou neublížil. A tak mu bylo jasné, že onu slovní potyčku s Amélií, neměl šanci vyhrát.

 „Tak to vyklop," zašklebil se Tristan na duchem nepřítomného kamaráda, „mám pocit, že jsem vyhrál sázku," pohodil rukou směrem do místnosti, „tohle všechno je pro ni? Dokonce jsi uklidil a uvařil?" Dylen po něm hodil naštvaný pohled. 

„Jo, kruci!" Zabručel, „Příští týden musím jít žádat o její ruku. A to se ještě rozhodla, že ji dneska připravím o panenství." Řekl to tak nešťastně, že Tristan propukl v neutuchající smích. 

„Ach tak," řekl Tristan, po několika minutách, když se trochu uklidnil, „předpokládám, že to je pro tebe veliká oběť," zatvářil se zděšeně, „milovat se se ženou, po které toužíš už tolik let."

 „Nemluv nesmysly!" Vyprskl Dylen, „Co když ji ublížím? A pak..., příští týden pořádá její otec ples, protože doufá, že si tam vybere nápadníka. A Amélie si přeje, abych přišel taky a požádal o ni." 

„No..." začal Tristan klidněji, a maskoval svůj úsměv, „tvýho ptáka jsem ještě neviděl, ale předpokládám, že to nebude ubližování, co bude cítit. A co se týká oné žádosti o její ruku..., myslím, že je na čase."

 „Na čase?! Nemůžu si ji vzít! Vždyť se na mě podívej, co ji můžu nabídnout?!" 

Tristan si povzdychl. Jeho kamarád, byl opravdu ztracený případ, ale byl rozhodnut udělat cokoliv, aby ho přiměl k rozumu. I kdyby ho měl na ten ples odvézt svázaného, a s roubíkem v puse. 

„Tak hele, kámo!" zamračil se na něj, „Na ten ples půjdeš! A víš proč?!" povytáhl obočí v otázce, „Protože kdybys to neudělal a přišel o ni, musel bych tě zastřelit. Protože by ses z toho zbláznil. Zešílel bys. Nikdy bys nesnesl pomyšlení na to, že patří jinému. Přiznej si to!"