„Dylene, to se nějak vysvětlí," povzdychl si Tristan, když se posadil vedle Dylena před krb, „znáš, Geralda. Nenávidí tě. Nikdy jsem nepochopil proč, ale udělal by cokoliv, aby vás rozdělil."

 „Nevysvětlí. Bohužel je to pravda. Také jsem mu nevěřil, ale ukázal mi můj rodný list. Pravý rodný list, Tristane. A tehdy jsem právě pochopil, že můj život nemá žádnou cenu. Bez ní."

 „Ale to je kurva..." vykřikl Tristan a v tu chvíli někdo zaklepal. Vstal, aby otevřel.

 „No né!" vydechl překvapením, „Jaká to čest! Co tu chceš, Nolane?!" 

Nolan vešel dovnitř a nervózně popošlápl. Slyšel za dveřmi pracovny, jak jeho otec potvrdil to, že je Dylan jeho syn, a tehdy ani nevěděl proč, se rozhodl za ním zajít a mluvit s ním.

 „Co chceš, Nolane?" povzdychl si Dylen a vzhlédl k němu, „Přišel jsi mi také přisypat soli do rány?! Nemusíš se namáhat." 

„Ne, já..." polkl, „ty jsi to věděl, a nikdy jsi nic neřekl. Nikdy jsi mě..." Řekl Nolan, ale Dylen pochopil, o čem mluví.

 „Nepotopil?" doplnil za něj Dylen a smutně se usmál, „Jasně že jsem to věděl. Už dlouho to vím."

 „Tak proč jsi..." 

„Proč bych to dělal?! Co bych z toho měl?!" Pokrčil Dylen rameny.

 „Já tě ale tak nenáviděl a brojil jsem proti tobě a ty..." 

„Jo!" zašklebil se Dylen „Asi jsem svatej, kruci," zasmál se nahlas, „ale dorážet někoho, kdo už leží na zemi, není můj styl. Ty sám jsi sobě nepřítelem. Nenáviděl jsi sebe, proto, že si to nechceš přiznat. Ne mě."

 „Řekne mi tady někdo kruci, o čem tady mluvíte?" Ozval se Tristan a zamračil se. Změřil si oba pohledem, a pak mu to došlo a začal se smát. 

„Ty jsi kruci taky teplej?" zajíkal se Tristan smíchy, a pak se otočil k Dylenovy, „Máš to ale štěstí, kamaráde. Druhej teplouš, kterej tě chtěl dostat do postele." Prskal smíchy, a pak se začali smát všichni tři. 

„Jen jsem ti přišel říct," pokračoval Nolan, když popadl dech, „že máš pravdu. A dneska jsem si uvědomil, že není všechno tak, jak se na první pohled zdá. Otec mě krmil tím, jak jsi špatný a zavrženíhodný, a já si v tu chvíli uvědomil..." Podlomil se mu hlas.

 „Fajn," zamračil se Dylen, „to by stačilo. Nemusíš se mi omlouvat. O to nestojím." 

„No, a kromě toho..., jsi můj bratr. Slyšel jsem otce, jak to babičce potvrdil. A jí by nikdy nelhal."

 Dylen schoval svou tvář do dlaní. Ano. Byl jeho bratr. Ale byl i bratrem Amélie a to bylo něco, co mu trhalo srdce na kusy. 

Už ji nedokázal čelit. Nedokázal čelit sobě a své lásce. A byl rozhodnut udělat něco, co měl udělat už dávno. Ještě ten den před plesem, přihlásil se do armádní služby.

 Chtěl Amélii jen naposledy vidět. V duchu se s ní rozloučit, i když zevnitř umíral. Nikdo to nevěděl, a dokonce ani Tristan ne. Věděl, že by se mu to snažil zase rozmluvit.

 Odjížděl na druhý den hned brzo ráno a doufal, že mu ona služba pomůže zapomenout. Upsal se na dlouhé, čtyři roky.