Toho rána zmizel, jakoby se pod ním slehla zem. Jen na stolku v jeho obývacím pokoji, ležel dopis. 

„Mea vita. Odcházím, protože to je jediné, co můžu udělat. Nejsem tak silný, abych žil vedle tebe a nemohl tě mít. Nelituji ovšem jediné vteřiny s tebou. Jediného okamžiku, protože jen pro tyto chvíle, mohu nyní existovat. Mé srdce zůstává zde, protože ho navždy a bezezbytku vlastníš. Nikdy si nic nevyčítej, Mea vita. Moc bych si přál, abys byla šťastná, a abys našla muže, který si tě zaslouží. Modlím se v to a doufám, že na mne zapomeneš. I když já vím, že nezapomenu nikdy. Nikdy, dokud budu živ. Na věky tvůj Dylen Cambel. 

Onen dopis si Amélie položila na noční stolek a četla ho stále dokola. Teprve po třech měsících zjistili, že vstoupil do armády. A v tu dobu, také Amélie poznala, že čeká Dylenovo dítě.

 Rozhodnutí bylo snadné. Chtěla ho tak moc, ale také chtěla, aby to věděl Dylen. Aby věděl, že není její bratr, že vše byla jen krutá hra jejího otce, ale všechny dopisy, které mu posílala, vraceli se neotevřené. 

Doslechly se, že tou dobou, co Amélie porodila, vstoupil dobrovolně do válečné mise. A další dopisy kde mu oznamovala, že se mu narodil syn a nese jeho jméno, se opět vrátili. 

Po skončení půlroční mise, ovšem Dylen opět dobrovolně vstoupil do další. A mnohem nebezpečnější. Všem bylo jasné, že to dělá úmyslně. Toužil po smrti. Úmyslně hazardoval se svým životem a doufal, že najde osvobození, v náručí smrti.

Amélie s hrůzou očekávala každý den, kdy najde ve schránce dopis, který bude oznamovat jeho smrt. 

Uběhli dva roky, a Dylen měl za sebou dvě válečné mise. Malý Dylen už se pokoušel chodit, a čím dál víc se podobal svému otci. Několikrát se ho dokonce i Tristan s Nolanem pokoušeli navštívit, ale nikdy ho nezastihli na základně. 

A pak vstoupil Dylen na svou třetí misi. A když se Amélie doslechla, že zrovna tam kam jel, se jen malé procento mužů vrátí zpátky, skoro zešílela strachy. Za každou cenu chtěl umřít, to jí bylo jasné. Malý Dylen už měl dva roky a ona se strachy soužila, i když kvůli jejich synovy, si přála být silná.

 Den co den sledovala zprávy a čekala, zda nepřijde onen nevyžádaný a hrůzný dopis. Nepřišel, ale Amélie se trápením a čekáním na něj, zatvrdila. Strach, který ji zcela ovládl, jakoby se přetavil v zatvrzelost a zlost. Měla na něj vztek. Za to, že ji tu nechal, a že se nepokoušel bojovat o svůj život. Chvílemi ho nenáviděla. Chvílemi milovala, a většinu času se bála, že se stejně už nevrátí.

 „Kam by šel," zašeptala chlácholivě Emma, „nikoho nemá. Je sám, jak kůl v plotě. My jsme jeho rodina. Ten dům, je jediný jeho domov, který kdy měl. Vrátí se." 

„Jo, ale to on neví, babičko. Nikdy si žádný dopis nepřečetl. Nikdy ho ani neotevřel. Neví, že je Dylen Wilkinson třetí, a že mu to tu všechno patří. Neví, že má syna. Možná už i zapomněl na mě." Popotáhla a naštvaně si odfrkla. 

„Ale no ták, Amélie. Tomu jedinému sama nevěříš." 

„Nevěřím," povzdychla si, „nevěřím, ale stejně jsem rozhodnuta, mu to pěkně osladit, babičko," vzdorovitě povytáhla bradu, „jestli si myslí, že mu padnu okolo krku, tak se hodně plete!"