„Dylen se vrátil," řekl Tristan a usedl na lavičku, vedle Nolana, naproti Emmě a Amélie, „viděl jsem ho na hřbitově u hrobu jeho otce," povzdechl si, a pak zapátral v Améliině obličeji, „byl ve zdejší realitce, Amélie. Chce prodat dům, a prý na to dost spěchá."

 Amélie se zhluboka nadechla a zadívala se na dítě, které běhalo po zahradě a dovádělo. Byl tak nesmírně podobný svému otci, až to bralo dech. Malému Dylanovy bylo něco přes tři roky a byl nesmírně vnímavý a také nesmírně nešikovný. Zřejmě po ní, musela se usmát. 

„A mluvil jsi s ním?" Zašeptala skoro nepřítomně, aniž by se na Tristana podívala. Soucitné pohledy všech přítomných, se jí vůbec nelíbili. 

Její babička jí stiskla ruku a Nolan ji pohladil pohledem. Od té doby, co si přiznal svoji orientaci, a dal se dohromady s Tristanem, byl úplně někdo jiný. Vlastně se toho změnilo mnoho, za tu dobu. Hannah se vdala, za hodného muže jménem Orvill Springer, a za několik měsíců, čekali rodinu. Bydleli na druhém konci města, ale každou volnou chvíli, trávili zde. 

Její otec uzavřel s její babičkou jakousi tichou dohodu. Vždy mu záleželo na pověsti více, jak na cokoliv jiném, a tak přijmul Emminy podmínky. Oficiálně na matrice přiznal Dylena za svého, prvorozeného syna a Emma na něj myslela ve své závěti. Celé panství, ovšem rázem připadlo na jméno Dylen Wilkinson třetí. 

„Mluvil," odvětil zamyšleně, „navštívil jsem ho, Amélie, ale je rozhodnut..." Podlomil se mu hlas. Vzpomněl si na to, jak vstoupil do jeho domu a spatřil ho.

 Byl úplně někdo jiný. Vypadal ještě mohutněji, než si ho pamatoval. Nejpřístupněji. Celé jeho tělo pokrývalo ještě více tetování, než si pamatoval a mnoho zahojených jizev z války. V jeho očích, jakoby se zračila všechna hrůza, kterou zažil. Ztvrdl. Ještě více zmužněl a jeho srdce dle jeho mínění, ztvrdlo na kámen.

 Věděl, co má Amélie v plánu, když se vrátí. Věděl, že ho chce potrestat a přinutit ho, aby se jí otevřel, tak mu neřekl víc, než mohl.

 „Neboj, řekl jsem mu jen, co jsi chtěla," polkl, „že nejste sourozenci, a že ho Gerald Wilkinson oficiálně uznal svým synem. A řekl jsem mu..., že máš dítě."

 „A?" Zašeptala Amélie.

 „Ani na moment ho nenapadlo, že by mohlo být jeho. Jen se zeptal, jestli jsi šťastná," nervózně si prohrábl vlasy, „byl jsem rozčilený, Amélie, když jsem viděl, jak lehce se vzdal. Jakoby ztratil své emoce. Bolelo mě z toho srdce. Tak jsem mu v návalu rozčilení řekl..." 

„Nu..., co jsi mu řekl?" Vložila se do rozhovoru Emma. 

„Že máš nápadníka, a že se budeš vdávat," vydechl zničeně, „doufal jsem, že se vzpamatuje. Že začne bojovat, ale...," Amélie povytáhla obočí, „ale jen řekl, že je rád, že jsi našla štěstí. A že ti ze srdce přeje, abys byla šťastná." Dlouhé ticho, prořízl až Améliin rozhodný hlas. 

„Fajn! Tak mi tedy budete muset toho nápadníka najít. Uvidíme, jak se k tomu Dylen postaví, v tváři v tvář." 

„To nepomůže, Amélie. Jen co prodá dům, chce odjet. Daleko odtud." Povzdechl si Tristan a sevřel Nolanovu ruku.

 Amélie se zadívala na svého syna a v hlavě se jí zrodil ďábelský plán. Tentokrát, nedá Dylenovy nic zadarmo. Nic. Tentokrát to musí být on, kdo za ní přijde. A bylo jí jasné, že, ač je Dylen ve své tvrdohlavosti tak zabedněný, jen co malého Dylena uvidí, musí poznat, že je jeho synem.