„Orvilla, Dylen nezná," řekla Hannah a pohladila své šestiměsíční, těhotenské břicho, „půjčím ti ho. Myslím, že zahraje tvého snoubence dobře. Co říkáš, Orville?" Otočila se na svého muže. Byl to menší, hubený blonďák, a když se náhodou s Hannah potkali, byla to láska na první pohled. Orvill byl klidný. Nenápadný a oddaný své manželce. 

„Když myslíš, lásko," usmál se na ni a přikývl, „nerad bych ale dostal přes hubu," zamrkal na svou ženu potutelně, „ještě jsem ho neviděl, ale z vašeho vyprávění si dovedu představit, že kdyby se mě rozhodl zabít, moc práce by mu to nedalo." Byl to ale jen jeho druh humoru. Znal také celou story, která se zde odehrála, však Hannah s Amélií, prožívala její smutek stejně silně, jako Amélie nyní těhotenství jeho ženy. 

„Dobře, zítra tedy s realitní makléřkou, navštívíš jeho dům, Orville," stiskla Amélie jeho ruku, „a nemusíš se bát. Nic ti neudělá," zasmála se, když si ji Hannah přivinula do náručí, „a vezmeš sebou malého Dylena."

 „Raději pojedu s vámi," zabručel Tristan, „kdyby přeci jen, se tě pokoušel zabít." Zasmál se zděšenému Orvillovu výrazu. 

** 

Dylen se ponořil do práce. Od chvíle, co mu Tristan řekl, že se Amélie bude vdávat, na to nedokázal přestat myslet.

 Našla si tedy muže. Ale to přeci chtěl. Chtěl, aby byla šťastná, i bez něj. A tolik ji to přál, ale stejně ho ona představa vyděsila.

 Celý den pracoval na zahradě. Plel, sekal trávu. Prořezával přerostlé stromy, a ani na chvíli se nezastavil. Sám sebe přesvědčoval, že to dělá proto, aby se tu budoucím majitelům líbilo. Chtěl dům prodat a odjet co nejdále odtud. Nejlépe na druhý konec světa, kde se mu snad podaří na Amélii zapomenout. 

Celé čtyři roky, se mu to totiž nepodařilo. A i když úmyslně vyhledával nebezpečí, a doufal, že najde konečně klid v náručí smrti, ani to, mu nebylo dopřáno. 

Když mu ovšem Tristan řekl, že není Améliin bratr, rozbušilo se mu srdce jako o závod. Ona ovšem už byla zasnoubená. Zapomněla na něj, ale to si přeci z celého srdce přál. Nebo ne?

 Vztekle se rozmáchl velikou sekyrou a hromada dříví, rychle mizela. Ani si nevšiml, že před jeho domem zastavilo auto. Vystoupila starší žena, zdejší realitní makléřka, a pak se vysoukal z auta Orvill s Tristanem.

„Pane bože," vydechl Orvill, „to je on?" řekl skoro vyděšeně, „co když mě vážně zabije?" Dylen se oháněl sekyrou a vypadal při tom hodně nebezpečně. Byl do půl těla nahý, a na jeho zpoceném, potetovaném a mohutném těle, se jeho svaly při každém jeho pohybu zavlnily. 

„Vypadá jak nebezpečný, divoký Viking." Zabrblal a otevřel zadní dveře auta, aby malý Dylen mohl vyběhnout ven.

 „Neboj, není tak nebezpečný, jak vypadá," zašklebil se Tristan, „už kvůli Amélii, tě nezabije."

 „Tím si nejsem tak jistý," zamračil se Orvill, „však malý Dylen, jakoby mu ze zadku vypadl. Musí ihned poznat, že je jeho!"