„Pane Cambelle," usmála se starší žena a podala Dylenovy ruku, „přivedla jsem zájemce o koupi vašeho domu." Dylen jen něco zavrčel, otřel si ruku do kalhot a stiskl jí dlaň. Hned za ní, se totiž vynořil Tristan, s nějakým mužem, kterého neznal. Zdál se mu ale na první pohled důvěryhodný.

 „Jsem Orvill Springer," řekl menší blonďák a podával mu ruku, „snoubenec slečny Amélie Wilkinsové." Dořekl, a Dylen automaticky stáhl svou ruku, kterou mu chtěl potřást zpět a zamračil se. 

Najednou se mu nezdál tak důvěryhodný. Přimhouřil oči a změřil si ho pohledem. Vlastně se mu nelíbil vůbec. Díval se na něj, a k jeho vzteku, první co ho napadalo, bylo, jestli s Amélií spal. Zřejmě se zamračil nad tou představou ještě výhružněji, protože se muž trochu stáhl. 

„Orvell, má vážný zájem, Dylene," vložil se do toho Tristan, aby Dylena ještě více popíchl, „dělá to vlastně kvůli Amélii, tak by to koupil co nejdříve."

 Dylen polkl. Měl by být rád. Jistě. Vypadalo to, že tedy o Amélii je postaráno, ale jeho srdce se sevřelo před tou představou. 

„Já..., mo...,mohu se podívat dovnitř?" Vykoktal Orvill, když Dylen nic neříkal. Díval se na něj, ale tak podezřívavě a s takovým despektem, až ho zamrazilo. Skoro zalitoval toho, že se do toho nechal navézt. Však ten chlap by ho snad zabil jednou ranou. 

„Hmm," zabručel Dylen, „když to musí být." Jeho uštěpačnou poznámku, však Orvill jako přeslechl. 

„Amélie si přeje tady bydlet?" Řekl Dylen a povytáhl na Orvilla obočí. 

„To..., to nevím," pokrčil rameny, „ale přeje si to, tak bych jí rád vyhověl. Jestli mi rozumíte? Je to výjimečná žena a chtěl bych ji učinit šťastnou." 

Dylen se zhluboka nadechl. Něco takového mu přeci nemusel říkat. Věděl, že je výjimečná, a věděl to dřív, než on. 

„Jéžíš, tady je to krásný." Ozval se za Dylenovy zády dětský, pronikavý hlásek. Otočil se a spatřil malé dítě, které stálo zády k němu. 

„To je...," otočil se zpátky k Orvillovi, „ten je..., Amélie?" Zašeptal Dylen, a jen Tristan poznal, co mu to dalo přemáhání vyslovit. Orvill se nervózně ošil a bezděky si povolil kravatu u krku.

 „Ehm..., no ano. Je to Améliin syn."

 „A váš?!" Řekl Dylen o stupeň hrubším hlasem. Orvilla polilo horko a na čele mu vyvstal studený pot. Od jeho odpovědi, ho ale vysvobodil dětský hlásek. 

„Páni!" Ozvalo se Dylenovy za zády, „Proč jsi tak pokreslený? To jsem ještě neviděl, ale líbí se mi to. Taky bych to chtěl." 

Dylen se automaticky otočil a ztuhl. Do široka rozšířil oči a zalapal po dechu. Před ním stál malý chlapec, který mu sahal sotva po kolena a díval se na něj stejně temně hnědýma očima, jako měl on. 

Zamrkal, jakoby si myslel, že se mu to jen zdá. Ten kluk vypadal, jak jeho malá kopie. Byl od přírody stejně snědý, jako byl on. Měl stejně černé neposlušné vlasy. Stejná ústa i nos. Dokonce stál ve stejném postoji, s nohama mírně rozkročenýma a za loženýma rukama na prsou. 

„Páni!" vypískl znovu chlapec a ukázal na jeho hruď a ruce, „i tady jsi pokreslený. Můžu taky?"

 Dylen zůstal stát s pomalu otevřenou pusou. Zíral na něj, jako na nějaké zjevení a jakoby ztuhl. Tristan s Orvillem poznali, že svého syna jistě poznal. Ale jen Tristan, protože ho znal, viděl na něm onu změnu. 

Vypadal, jako kdyby se měl každou chvíli zhroutit. A dokonce měl pocit, jakoby jeho obranná kamenná zeď, kterou si kolem svého srdce vystavěl, trochu povolila.

 „Pochybuji, že by ti to maminka dovolila." Dostal ze sebe Dylen ztěžka. Chlapec jakoby zapřemýšlel.

 „Jak se jmenuješ?" Řekl pak, a upřel na něj svá malá očka. 

„Dylen." Odvětil jako ve snách, aniž by z něj spustil oči.

 „Hmm, jako já!" Řekl hrdě, „Tak až budu velkej jako ty..., tak mi to dovolí?"

 Dylen zprudka vydechl. Měl pocit, že se mu nedostává dostatek vzduchu do plic. Cítil, jak kdyby měl každou chvíli omdlít. On má syna? Nemohl tomu uvěřit, ale bylo to nesporné. Nikdy by ho nedokázal zapřít, i kdyby chtěl. A on zjistil, že nechtěl.

 Najednou ho píchl osten žárlivosti u srdce. Žárlil celou dobu, co mu Tristan řekl, že se bude Amélie vdávat, ale říkal si, že je to pro její dobro. Ale teď? Teď měl chuť toho chlapa, který si říká Améliin snoubenec, zatlouct do země. Otočil se na něj tak rychle, až Orvill pomalu odskočil.

 „Zmizte z mého pozemku," zavrčel a vykročil ke dveřím svého domu, „rozmyslel jsem si to!"

 „A..., ale pane Cambelle," vykřikl Orvill statečně, „to se Amélii líbit nebude." Dylen se na něj otočil s takovou nenávistí v očích, že byl Orvill rád, že tu není sám. Byl si jist, že by ho jednou ranou skolil a někde zakopal. 

„To je mi fuk!" Zavrčel, „Řekl jsem, zmizte, nebo se neznám!"