„Hezky si hraj, Dylene," usmála se Emma na mrně, které se nechtělo od Dylena hnout na krok, „potřebuji si s tvým... , potřebuji si s Dylenem promluvit." Když odběhl a posadil se na zem ke svým hračkám, otočila se na svého vnuka. 

„Jsem ráda, že jsi spět. Musím říci, že jsi nám přivodil krušné chvíle, chlapče. Takto hazardovat se svým životem." Zamračila se na něj, a když Dylen pokorně sklopil zrak a nervózně popošlápl, rozhodla se ho netrápit. Zas to byl ten starý Dylen. Vypadal, opravdu jako neohrožený Viking. Jako muž, který by snad unesl vola a nedalo by mu to ani moc práce, ale ve svých citech, byl tak zranitelný. 

„Já...," vykoktal, aniž by se odvážil zvednout zrak, „přišel jsem vás, Emmo požádat..., zda bych mohl pracovat znovu jako správce." 

„Samozřejmě. Lepšího správce jsme tu neměli. Můžeš začít hned, jestli ti to vyhovuje." 

„Děkuji." Vydechl a zůstal rozpačitě stát se sklopenou hlavou. Bylo vidět, že má ještě něco na srdci, ale neodvažuje se Emmy zeptat. 

„Jsem ráda, že ses rozhodl zůstat," řekla, Emma, aby mu dodala odvahy, „zde je tvůj domov, chlapče. Kam bys šel? Zde jsou lidi, kteří tě mají rádi, a všem bys moc chyběl." 

„I Amélii?" Vyhrkl a konečně se na Emmu podíval.

 „Vždy tě přeci milovala, takže určitě i Amélii. Určitě by tě ráda viděla, ale není tu. Šli s Orvillem na procházku, aby byli chvíli sami." Řekla značně pod tlakem Emma, protože jí se moc nelíbilo, když musela tak svého vnuka trýznit. 

„Aby byli chvíli sami?!" Vyhrkl a srdce se mu rozbušilo jako o závod, „Proč?!" Zeptal se skoro nesmyslně, „Myslíte, Emo, že..., že..., teda chci říct," prohrábl si nervózně vlasy, „že chtějí být sami..., protože spolu budou..." Polkl. Nedokázal to ani vyslovit. Již jen ta představa mu přišla nemyslitelná, a chtělo se mu začít řvát. Emě přelétl úsměv po tváři. Bylo jí ho líto, ale slíbila Amélii několik dní, tak to chtěla dodržet. 

„Co si myslíš o Orvillovi?" Začala z jiného soudku.

 „Nelíbí se mi!" Vyprskl. Pak se ale zarazil, protože s Emmou takto nikdy nemluvil. 

„No, je to slušný a klidný muž. Myslím, že je na něj spolehnutí. Uvidíš, že si ho oblíbíš, Dylene."

 „To pochybuju! Mám chuť ho zabít!" Neudržel se. 

„No, hodně se změnilo, chlapče, od doby, co jsi odešel," řekla Emma konejšivě, „nic ale nebude tak horké. Počkej, až si promluvíš s Amélií. Možná bys mohl pozítří přijít na večeři. Co říkáš?"

 „Na večeři?" Udiveně se na ni podíval. „A..., a bude tu i on?!" Zamračil se. 

„Jistě. Bude tu celá rodina. Všichni. A všichni, se na tebe moc těší." Řekla po pravdě. I když kdyby bylo na ní, sdělila by nu nejraději celou pravdu. Že právě on, je nyní majitelem panství. Takto ale bude muset ještě chvíli počkat. Hlavně ale chtěla, aby se mu její syn omluvil. Potřebovala, aby se ty dva usmířili.

„No..., tak to nevím, jestli je dobrý nápad, Emmo," zavrčel, „bojím se, že se neudržím a zakroutím mu krkem." Emma už to nevydržela a začala se nahlas smát. Vypadal nervózně. Zranitelně. Nešťastně a odhodlaně zároveň. 

„Ach chlapče," přistoupila k němu a stiskla mu ruku, „vážně jsem šťastná, že ses vrátil. Však jsi můj vnuk a přeji si, abys byl šťastný," na moment se zarazila, „miluješ ji?"

 „O tom ani nepochybujte!" vyhrkl, „Víc, než svůj život." 

„Tak co kdybys zahodil svou nenávist k Orvillovi a pokusil se o ní zabojovat? Přeci jen..., polož si ruku na srdce..., byl jsi to ty, kdo ji opustil."