Dylen se ponořil do práce. Potřeboval nemyslet, tak doufal, že těžká práce mu pomůže. Doma už nasekal všechno dřevo, co měl připraveno na zimu a tak se pustil do sekání dřeva na panství.

 Obrovská hromada, začala mu mizet pod rukama. Nezastavil se ani na moment. Od chvíle, co se rozednilo, se rozmachoval sekyrou s takovou vervou, protože si pokaždé představil, na špalku hlavu Orvilla Springera. 

Služebnictvo, však bylo zmatené. Oni už dávno věděli, jak se okolnosti změnily, a že jejich novým pánem je právě on. Tak když se za jeho zády objevil už asi třetí zahradník, a zmateně ho žádal o to, aby práce zanechal, že se pro něj nehodí, naštvaně vyštěkl. 

„Kruci! Ale už toho mám dost! Dalšímu, kdo přijde, položím hlavu na tenhle špalek!" Vůbec to nechápal. Vypadal snad na zhroucení? To je na něm tak vidět, jak neustále přemýšlí o Amélii?

 „A co mě?" Ozvalo se za jeho zády, „Mou hlavu také položíš na špalek?"

 Dylen zamrzl v pohybu. Sekyra mu skoro vypadla z rukou, když poznal její hlas. Chvíli stál, a ani se nepohnul. Srdce se mu rozbušilo jako na poplach, ale ze všech sil, se snažil, aby nepoznala, jak moc je rozrušený. Ztěžka se otočil.

 „Amélie." Vydechl. Na nic víc se nezmohl. Byla snad krásnější, než si pamatoval. Nevěděl ale, jak se zachovat. 

Pak se Amélie hnula a padla mu do náručí. Vytáhla se na špičky a políbila ho. Dylen nestačil však ani zareagovat, byl tak zmatený a rozrušený, že sotva stál na nohou. 

„Jsem tak ráda, že ses vrátil." Řekla, když se od něj odtáhla. Jeho mužná pižmová vůně potu, ji tak vzrušila. Dívala se na něj, a skoro lapala po dechu. Orvill měl pravdu. Stál před ní mohutný, neohrožený, vysoký a nádherný Viking, a jí se rozklepala kolena. 

A i když by byla nejraději, aby si ji přehodil přes rameno, a odnesl si ji k němu domů, chtěla ho ještě pár dní potrápit. Ne jen proto, že si to podle ní zasloužil, ale proto, že cítila, že mu musí pomoci, aby se otevřel. Aby v sobě přestal dusit své emoce a konečně přiznal na plno, a před celým světem, co cítí. A uvědomil si, že si lásku zaslouží. 

Dylen si nervózně utřel zpocené dlaně do kalhot. Měl chuť natáhnout ruku, aby se přesvědčil, že se mu to jen nezdá. 

„Já..., já také," zašeptal, „ani na jedinou vteřinu, jsem na tebe nepřestal myslet."

 „Já také, Dylene, ale je to složité." 

„Co je složité?!" Zamračil se, „Že jsem se vrátil a ty jsi zasnoubená?!"

 Amélie překvapeně povytáhla obočí. Bylo to snad poprvé za tu dobu, co ho znala, co na ní zvýšil hlas. A k jejímu překvapení, se jí to líbilo. Znamenalo to totiž podle ní, že konečně začal bojovat o to, co mu patří. A tím byla ona a její syn. I když on to ještě neví.

„Nebyl jsi tu. Nechal jsi mě tu a nečetl jsi jediný, z dopisů, který jsem ti poslala. Co jsem si měla myslet?!" Bojovně vystrčila bradu vpřed. A když se na ni znovu zamračil a sevřel ruce v pěst tak, až mu na rukách naskočili temné žíly, skoro toužebně zavzdychala. 

„Byl jsem zničený, Amélie! Chtělo se mi umřít! Chtěl..., jsem kruci umřít!" 

„Hmm! To je právě to, za co bych ti dala nejraději pár facek!" Vyštěkla na něj a píchla ho prstem do hrudi, „Takhle riskovat se životem?! Z té třetí mise, se vrátila jen pětina mužů! Nemusel jsi být mezi nimi!"

 „Nechtěl jsem být mezi nimi!" Vyštěkl, a Amélie ho v tu chvíli udeřila do tváře. Uštědřila mu takovou facku, až vykulil oči, ale neohradil se. Ani se nehnul. Stál jak solný sloup, i když do něj začala bušit pěstičkami, jako smyslů zbavená. Ani se nepohnul, jakoby to snad ani necítil. Teprve když se Amélie vyčerpala, přivinul si ji do náruče. 

„Proč ses nechal? Proč ses nebránil?" Zavzlykala. 

„Zasloužil jsem si to," zašeptal do jejích vlasů, „ty jediná, mě vždy dokážeš přeprat." Nekonečně dlouhou dobu tak stáli, jakoby se zastavil čas. Amélie se cítila tak krásně a v bezpečí, v jeho náručí, že se jí nechtělo od něj odloučit. Nakonec se ale přeci jen odtáhla. 

„Musím jít za Dylenem," zašeptala, ale dalo jí hodně práce, aby nepoznal její emoce, „uvidíme se zítra na večeři."