„Jsem ráda, chlapče, že jsi přišel." Řekla Emma, když Dylen váhavě vstoupil do jídelního sálu. Služebnictvo připravovalo stůl k večeři a příslušníci celé rodiny, včetně Tristana, postávalo kolem a bavilo se. 

„Jenom kvůli vám, Emmo." Vydechl Dylen. A byla to pravda. Vůbec se mu sem nechtělo. Vlastně se několikrát svlékl, a pak zase oblékl, když si to rozmyslel.

„Dylene!" Vykřikla Hannah a obejmula ho, „Jsem ráda, že jsi zpátky." Dylen se usmál a nemohl si nevšimnout jejího těhotenského bříška. 

„Děkuji, Hannah," zadíval se na její břicho, „jsi v očekávání?" vydechl, „přeji ti to. A kde máš manžela?" Rozhlédl se překvapeně kolem. 

„Poznáš ho. A budeš překvapen a potěšen. Věř mi." Usmála se na něj, ale než mohl Dylen o jejích slovech začít přemýšlet, objal ho Nolan a poplácal ho po zádech. 

„Konečně jsi zde. Musím říci, že jsem vážně rád." Dylen povytáhl obočí, když se vedle něho zjevil Tristan. 

„Ty jsi tady taky?" Mrkl na něj a přelétl oba dva pohledem. Hned mu došlo, co bylo zjevné. „Takže vy dva?" Začal se smát, „Fakt jsem rád!" Skoro se zalykal smíchy, „Alespoň si nebudu muset hlídat záda."

 „Jo, kamaráde," stiskl mu Tristan ruku, „propásl jsi svou šanci." Všichni tři se rozesmáli, když Dylena někdo zatahal za rukáv. Podíval se dolů. Malý Dylen si ho měřil stejně hnědýma pronikavýma očima, jako měl on. 

„Tak máš sílu, nebo ne?" Řekl a postavil se do stejného postoje, jako Dylen. Dylen udiveně zamrkal. Už jednou, se ho na to ptal. 

„No..., snad ano," zamračil se na něj, „myslím, že jo. Myslím, že sílu mám."

 „A znal jsi maminku, když byla malá?" Pokračoval a neustále si zkoumavě Dylena prohlížel.

 „Znal." Zašeptal. Nechápal, kam tím jeho malý mozeček míří. 

„Já si to hned myslel!" Vypískl, „A jsi můj tatínek?" Dylen vytřeštil na to mrně oči a zalapal po dechu. V pokoji se rozhostilo ticho. Co mu měl na to říci? Nevěděl, jestli ho Amélie před ním nezapřela. Zatěkal očima po místnosti a setkal se s jejím pohledem. V očích měla slzy, a mírně mu přikývla. Polkl. 

„Jsem tvůj otec, Dylene." Zašeptal.

 „Já to věděl!" Vykřikl nadšeně, „Maminka říkala, že můj tatínek je nejsilnější ze všech. Že má sílu. A ty máš sílu!"

 „Snad..., snad ano." Zrozpačitěl Dylen a vyhoupl si ho do náručí.

 „A kde jsi byl? Ty ses ztratil? Nemohl jsi najít cestu domů?" Zavrtěl se nadšeně v jeho náručí.

 „Ano, nemohl jsem najít cestu domů, Dylene."

 „To nevadí. Hlavně že jsi tady. Já už tě pohlídám." Dylen měl začít chuť se smát. Vypadalo to, že byl vážně po něm. Chvíli ho ještě držel v náručí, a když ho postavil na zem, odvedla ho Emma stranou. 

Oči sevřel do úzké škvírky a automaticky sevřel ruce v pěst, když se před ním vynořil Gerald Wilkinson. Zůstali stát proto sobě, a teprve nyní, si všichni v místnosti všimli, jejich nesmírné podobnosti. 

„Jestli přijmeš mou omluvu, budu ti vděčný," zašeptal Gerald, „nevím, zda dokážeš zapomenout na to, co jsem ti způsobil, ale věř..., že bych to chtěl napravit." Napřáhl ruku a čekal, zda ji Dylen příjme.

 Ten se však dlouhou dobu ani nepohnul. Díval se na jeho napřaženou dlaň, a mlčel. Pak zprudka vydechl. Přikývl a jeho ruku stiskl.