Dylen hltal večeři, a chtěl být co nejdříve pryč. Raději se moc z poza stolu ani nerozhlížel, protože věděl, že tam sedí on. Amélii snoubenec. Byl jediný, se kterým se nepřivítal, protože si byl jist, že by se neudržel. A zřejmě to tušil i on, protože se ho evidentně stranil.

 Vůbec se mu nelíbil. Měl pocit, jakoby něco tajil. Jakoby zde něco nehrálo, a on nemohl přijít na to, co. Hned po večeři pak zamířil ke dveřím, ale zastavila ho Emma. 

„Chlapče, už chceš odejít?"

 „Omlouvám se, Emmo. Ale musím. Obávám se, že jinak bych se neudržel." Odpověděl upřímně a Emma chápavě přikývla.

 „Dobře, chlapče," stiskla mu ruku, „příští týden slavím narozeniny, chlapče. Nic velkého, jen rodinná oslava, ale při té příležitosti, bych ráda oznámila jednu důležitou věc. Musíš mi slíbit, že přijdeš." Dylen polkl. Jakou důležitou věc, snad den Améliina sňatku? Chtělo se mu začít křičet.

 „Jen kvůli vám, Emmo," vydechl, „i když se bojím, že to neustojím." Emma stiskla jeho ruku pevněji. Chápala, na co myslí, a měla na Amélii vztek za to, že ho tak zbytečně moc trápí.

 Najednou si všimla Dylenova překvapeného výrazu. Díval se kamsi za její záda. A výraz jeho tváře, nebyl vůbec přívětivý. Během několika okamžiků, se změnil od údivu, přes poznání a vztek, k naprosté nepříčetnosti. Vyrazil vpřed, jako když do něj střelí. 

Na druhém konci místnosti, se Orvill tiskl ke své ženě Hannah a hladil její těhotenské bříško. Pak ji vášnivě políbil. A zrovna v tom okamžiku, ho od ní odtrhl Dylen.

 „Co to kurva děláš?!" Zařval nepříčetně. Chytil ho za klopy saka a vyzdvihl ho do výše, jakoby vůbec nic nevážil. „Jak to, že líbáš Hannah, ty bastarde!" Zatřásl s ním ve vzduchu, jakoby byl pírko. 

„Počkej, Vikingu!" Zachroptěl Orvill a jeho nohy se ve vzduchu zapotáceli. 

„Nech ho!" Vykřikla Amélie, „vždyť mu ublížíš!" 

„Mám chuť ho zabít, zmetka!" zavrčel Dylen, „Líbal tvou sestru, a je zasnoubený s tebou!" Opovržlivě ho odhodil stranou. Orvill se poskládal na nohy a povolil si kravatu, aby se mohl nadechnout. 

„Nemůžeš za to, Vikingu," pokusil se o úsměv, „chápu tvůj hněv."

 „Tak ty chápeš?!" vyprskl Dylen a znovu se hnul k němu, ale zastavil ho Tristan s Nolanem. Každý ho chytil z jedné strany, a i tak měli co dělat, aby ho udrželi. 

„Ano, chápu, Vikingu. A myslím, že je na čase, aby se vše vysvětlilo," zamračil se na vedle stojící Amélii, „že ano, švagrová?" Dylen ztuhl. Nechápal, kam jeho slova míří. Švagrová? Díval se z jednoho na druhého, a najednou si připadal, jako kdyby se všichni zbláznili.

 „O co tady kurva jde?!" Vyprskl Dylen a vyvlékl se z Tristanova a Nolanova sevření.

 „Dovol, abych se ti oficiálně představil," usmál se Orvill a pokynul hlavou, „Orvill Springer, manžel Hannah a otec jejího dítěte."

 „Otec jejího dítěte?" Opakoval po něm Dylen jako ve snách. Připadal si, jakoby ho někdo zrovna praštil po hlavě. „A..., a Amélie?" 

„Moje milovaná švagrová," odvětil Orvill, „nic víc. Žádná snoubenka. Ani jsem se jí nikdy nedotkl, na to ti můžu přísahat." A bylo to venku.

 Dylen zůstal stát, jakoby zkameněl. Nekonečně dlouhou dobu se díval před sebe a pak se zprudka otočil na Amélii.

 „Tys mě oklamala?!" vydechl, „Proč?!" Nevěřícně zatřásl hlavou, „Chtěla jsi mě ponížit? Zesměšnit? Nebo proč, kurva?!" Vyprskl naštvaně, a než stačila Amélie odpovědět, vyběhl z místnosti.