„Děvče," zamračila se Emma na svou vnučku, „jak to nedáš do pořádku, a Dylen nedej bože, zase odejde, tak si mě nepřej." 

„Neboj, babičko," usmála se Amélie, „neodejde. Vím, že ne. Jdu za ním." Řekla to skoro radostně. Jakoby snad před chvilkou, ani Dylen nevyběhl z místnosti pryč raněný a ublížený.

Když přišla Amélie k Dylenovu domu, neobtěžovala se ani tím, aby zaťukala. Vešla dovnitř. Stál zády k ní u krbu a opíral se o jeho římsu. Ani se k ní neotočil. 

„Co chceš, Amélie?!" Zavrčel naštvaně. 

„Co by?" Odpověděla do jeho zad, jakoby se nechumelilo, „Přišla jsem se ti omluvit." 

„Nestojím o to!" Zavrčel znovu, stále zády k ní. 

„To je jedno. Jen chci, abys věděl, že bych to udělala zas," řekla rozverně, „a kdyby Orvill neztratil nervy, potrápila bych tě dýl. Zasloužil sis to." Dylen zprudka vydechl, a pak se k ní konečně otočil. 

„Děláš si ze mě prdel?!" Založil si ruce na prsou, „Tak přišla ses omluvit, nebo mi sdělit, že hodláš vymyslet další plán, jak mě dostat do blázince?!" Amélie se snažila udržet vážnou tvář. 

„Obojí," řekla klidně a mrkla na něj tak, jak to dělala vždy, když měla něco za lubem. Dylen pak už hned věděl, že bude zase její maléry po ní uklízet a řešit, „přišla jsem se ti omluvit, takže se s tebou pomiluju, a pak odejdu, a už se to nikdy nestane. Ne dřív, než mi navlékneš prsten." Dylen pevně semkl rty a zamrkal. Nejraději by ji vyčinil, ale cožpak on to někdy dokázal?

 „Fajn!" Procedil skrz zuby a snažil se být co nejvíce nad věcí, „Čekám na tu omluvu." Amélii zajiskřily oči, když k němu udělala několik kroků. Zastavila se před ním a vztáhla ruku. 

„Jsi láska mého života. Víš to, viď?" zašeptala a pohladila ho po tváři, „To ale stále neznamená, že nemám důvod k tomu, že bych tě nejraději zabila!" Zamračila se a trhla jeho košilí tak, až knoflíčky odlétali na všechny strany. Stáhla mu ji z ramen, a on ani neprotestoval. Mlčel, ale jeho dech nabýval na obrátkách.

 „Vážně?" přeskočil mu hlas, „Já mám ten důvod od chvíle, co jsem tě poznal. Každý zatracený a mizerný den, bych tě nejraději přehnul přes koleno!"

 „Tak proč jsi to neudělal?" zašeptala do jeho hrudi, když vzala do úst jeho bradavku. Z hrdla se mu vydral nechtěný sten. „Jsi ten nejkrásnější chlap, co kdy chodil po této planetě." Šeptala a hladila jeho svaly na hrudi. A když poklekla k jeho nohám a začala zápasit s jeho poklopcem, údivem vykřikl.

 „Amélie! Hraješ si s ohněm!"

 „Já vím. Vím to od chvíle, cos mě vytáhl z toho jezera." Vydechla do jeho kůže a pohltila jeho penis mezi své rty. 

Dylen se díval dolů, a skoro ani nedýchal. Takovou slast, snad ještě nepoznal. Chvíli měl pocit, že se mu to jen zdá, a chvíli doufal, že je to pravda. 

A byla. Amélie se mazlila s jeho penisem a on cítil, že to nebude dlouho trvat, než vyvrcholí. Však se déle jak čtyři roky nemiloval se ženou. S ní. A přitom po ní toužil, každou zatracenou vteřinu.

 „Mea vita," zachroptěl, dívajíc se, jak jeho penis mizí každou chvíli  mezi jejími rty, „dlouho jsem neměl žádnou ženu..., vlastně od chvíle co jsme se milovali, tak žádnou, a..." několikrát se zprudka nadechl, „obávám se, že to bude tedy hodně rychlé." Amélie však nereagovala. Jen ho znovu vtáhla mezi rty a zasténala.

„Já vím. Chci to zase vidět." Zašeptala a tehdy Dylen zvrátil hlavu a nahlas zakřičel. „Můj bože!" zasténala Amélie, „Přesně tak, si to pamatuji. Je to vážně úžasné."

 Dylen se zničeně podíval dolů na její tvář, pokrytou jeho semenem. Její přirozená a upřímná reakce, ho neměla ohromit, ale stejně si povzdychl. Bože, co s touhle ženskou bude dělat? Pohladil ji po vlasech. Pak si ji vytáhl k sobě a vyhoupl si ji do náručí. 

„Ještě jsme neskončili, Mea vita." Zavrčel a vykročil k ložnici.