Dylen odnesl Amélii do ložnice a položil ji na postel. Jejich vášeň a touha jednoho po druhém, byla nekonečná. Toužili po sobě tak moc, že jejich milování bylo přímo nadpozemské.

 Nejdříve byl Dylen naléhavý. Bral si ji divoce a vášnivě. Tvrdě a nedočkavě. Pak byl zase jemný a chápavý. Něžný a milující. Svými ústy, svýma rukama, prsty a každým jeho dotykem, na ni hrál jak na nejdražší nástroj.

 Bral si ji zas a znovu. Všemi způsoby, jak jen to bylo možné. Trpělivě ji učil a naslouchal jejímu tělu. Nebál se říci ani o to, aby mu ona poskytla stejnou rozkoš. Svíjeli se sobě v náručí. Vzdychali a křičeli svá jména. Slova lásky a něhy. A když s ní Dylen k ránu skončil, usnuly sobě v náručí, zcela vyčerpaní. Zpocení. Unavení, ale šťastní. 

„Jak dlouho se na mě tak díváš?" Zašeptal Dylen, když otevřel ráno oči a zjistil, že ho Amélie upřeně pozoruje. Byli nazí, nohy měli propletené a Amélie s hlavou na jeho hrudi, ho upřeně pozorovala.

 „Dlouho," zašeptala, „nemůžu se tě nabažit. Jsi vážně krásný," usmála se. Kousek se vytáhla, a políbila ho na ústa, „a jsi jak obrázek. Přímo na srdci máš vytetováno mé jméno, a den, kdy jsme se poznali." Zašeptala zamilovaně. Dylenovy zajiskřilo v očích. 

„To je den, kdy jsem potkal svůj osud." Zašeptal a převalil si ji pod sebe. Zalehl ji svým tělem, a vzepřel se na pažích, aby ji svou vahou neudusil. 

„Miluji tě, Dylene," vlepila mu pusu, „ale musím jít. Víš, co jsem říkala," naoko se na něj zamračila, „až mi navlékneš prsten. Nebudu se s tebou milovat dříve, než se stanu tvou ženou." Dylen se zatvářil zděšeně. Pak zprudka vydechl do jejího obličeje. 

„Takže ses rozhodla, mě za každou cenu dotáhnout k oltáři? Vážně?! Mě? A myslíš, že se ti to povede?" zamrkal, když se zamračila, „Co když se budu bránit? Kopat okolo sebe? Co když dostanu strach a uteču ti od oltáře?"

„To se neodvážíš!" zasmála se a chňapla po něm tak, až mu lehce skousla nos mezi zuby, „Už by sis totiž nikdy nezapíchal." Dylen se nahlas zasmál a polechtal ji. „Nech toho, nebo se počůrám." Smála se, „To je vážná věc, Dylene! Myslím to vážně. A dokonce očekávám, že se mi budeš dvořit."

 „Dvořit?!" Povytáhl obočí překvapeně, „Proč?" Zatvářil se nevěřícně a znechuceně, ale jen ji škádlil. „Nikdy jsem to nedělal," zapředl a začal ji lehce zasypávat polibky, „nestačilo by..., kdybych tě znovu opíchal?" A když se pod ním zapýřila, začal se nahlas smát do její kůže.

 „Ty jsi nenapravitelný!" Vybafla na něj a pokusila se mu vykroutit. Nechal ji. Znovu se překulil na záda a složil si ruce pod hlavu. Pozoroval ji, jak se obléká, a jeho tělo se znovu probudilo.

 „Amélie," zašeptal smyslně a vzrušeně, „nechceš se vrátit do postele?" Zamrkal na ni, a když se na něj podívala, kývl očima k vzedmuté pokrývce, pod kterou se hrdě tyčil jeho vzrušený penis.

 „Dylene Cambelle!" Zamračila se a dala si ruce v bok, „Až po svatbě!" Pak se k němu ještě sklonila, políbila ho na ústa, a než ji stačil stáhnout k sobě, vysmekla se mu a se smíchem vyběhla z pokoje.