Emiliiny narozeniny, probíhali jenom v kruhu rodinném. Malý Dylen, se však od svého otce nehnul skoro ani na okamžik. Byl svým otcem zcela uchvácen a vlastně i Dylen svým synem.

 A všichni, jak zde byli, také zřejmě věděli o tom, co chystá Dylen. Jen Amélie neměla ani tušení. A tak když Dylen náhle vstal a odebral se do čela místnosti, aby vypnul tichou hudbu, a rozhostilo se ticho, všichni k němu vzhlédli. 

Postavil se, a když na něj Amélie upřela svůj zrak, náhle poklekl. Amélie vytřeštila oči a srdce se jí rozbušilo jako o závod. Vůbec nechápala, co to znamená, ale přeci jen tušila. 

„Amélie," řekl, klečíc, na ni upíral svůj zrak, „jsi všechno, co jsem si kdy přál. Miluji tě, celým svým srdcem a svou duší. Celou svou bytostí. Každičkým pórem svého těla. Prokázala bys mi tu čest, a vzala si mě?" Sáhl do kapsy svého saka a vytáhl malou krabičku.

 Amélie zalapala po dechu. Když krabičku otevřel, ležel v ní nádherný prsten posázený brilianty. Chvíli stála a snad ani nedýchala. Dívala se na klečícího muže u svých nohou a nemohla uvěřit tomu, že se to děje. O ruku jí žádal nejkrásnější chlap, jakého kdy viděla. A ten jediný, jakého kdy milovala. Zakryla si ústa dlaněmi, aby skryla svůj pláč.

 „Ano!" vykřikla a natáhla k němu svou ruku, „Ano! Ano!" Přes slzy ani neviděla, jak jí Dylen prsten navléká. Pak vstal a přivinul si ji do náručí. Hladově ji políbil. 

„Takže si mě vezmeš?" Zašeptal, když se od ní odtáhl. 

„Ano, však po ničem jiném ani netoužím." 

„Hned teď?" Povytáhl obočí a pokynul rukou. Na jeho pokyn Nolan pustil do místnosti několik lidí. Mezi nimi i kněze.

„Hned teď?!" Vydechla zmateně, a když ji to došlo, zamračila se, „Zbláznil ses? Nejsem připravená, Dylene!" 

„To nevadí, Mea vita," pohladil ji po tváři, „na život se mnou, nemůžeš být připravená nikdy. Jestli mě chceš..., tak si mě vezmi. Hned!" Amélie se zatvářila zatvrzele a zašklebila se na něj.

 „Že ty si mě chceš vzít hned proto, aby..." 

„Jasně!" zasmál se a políbil ji na špičku nosu, „Proto, abych tě mohl ještě dneska pořádně opíchat," oči mu šibalsky zajiskřili, „nebyla to jedna s tvých podmínek? A já nehodlám čekat už ani o minutu déle." 

Amélie se znovu zamračila, ale bylo to jen na oko. Malý Dylen to ovšem zřejmě vyhodnotil jinak. Zatahal ji za šaty, a když se na něj podívala dolů, mračil se na ní, stejně jako jeho otec. 

„Že si tatínka vezmeš, viď? Já nechci, aby se zase někam, ztratil." Amélie si povzdechla a pohladila ho po vlasech.

 „Samozřejmě, že si ho vezmu," podívala se Dylenovy do očí, „ale bude to on, kdo bude jednou litovat." 

„To se nikdy nestane. I když s tebe šílím, Amélie, a celých osmnáct let se děsím toho, co zas vyvedeš, nikdy bych neměnil. A takhle ti budu moci alespoň legálně naplácat." Pak se otočil k čekajícímu knězi. „Začněte, otče. A rychle, než si to nevěsta rozmyslí."