O devět měsíců později 

„Pane, Wilkinsone," usmál se doktor na Dylena, který seděl vedle Amélie a držel jí za ruku, „možná byste měl jít do vedlejšího pokoje, a počkat raději tam." 

„Zůstanu tady se svou ženou." Zabrblal Dylen a když Amélie znovu vykřikla, zezelenal ještě více. Přišlo to tak náhle, že nestačili Amélii ani dovézt do porodnice. Doktor i se sestrou přijeli do Dylenova domu, protože se zdálo, že porod bude rychlí. 

Ve vedlejším pokoji, pak čekali všichni obyvatelé domu, ale Dylen trval na svém, že chce být u porodu. Ovšem s každým Améliiným výkřikem, to vypadalo, že se musí každou chvíli zhroutit. Chvílemi byl, bílí jako křída, a chvílemi jeho obličej nabral skoro zelenou barvu. 

„Můj bože doktore, udělejte něco!" Zařval Dylen, když Amélie opět bolestí zakřičela, „A hned! Nebo se kruci postarám o to..." Nedopověděl, protože ho Amélie pevněji stiskla za ruku, když přešel další ze stahů. 

„Je to v pořádku, pane Wilkinsone. Nemusíte se bát. Vše probíhá zcela standardně."

 „Standardně?!" Vykřikl Dylen, „Však trpí!" Vyskočil na nohy, jakoby chtěl doktorovy domluvit, ale zatočila se mu hlava. Amélie mu znovu vykřikla a Dylenovy se udělalo zle. 

„Už to nebude dlouho trvat, sestro," řekl doktor a změřil si kolabujícího muže pohledem, „postarejte se o něj." V tu chvíli Amélie s šíleným výkřikem zatlačila, a Dylenovy se setmělo před očima. Pak sebou praštil o zem. 

„Pojďte si pro něj!" Zakřičela sestra a zvedla ležícímu muži nohy do výše, aby se vzpamatoval. Do místnosti vpadl Orvill s Geraldem a ujmuli se zmnoženého Dylena.

 „Už..., už se jí nikdy ani nedotknu!" Vydechl Dylen, když ho posadily na pohovku ve vedlejším pokoji, „Přísahám, že ne!"

 „Napij se Vikingu." podal mu Orvill sklenku Whisky a Dylen ji do sebe kopl. Nezůstalo ovšem u jediné. S každým Améliiným výkřikem, se Dylen hroutil, a Orwill s Tristanem a Nolanem, mu pokaždé rychle dolili další. Když pak po nějaké době doktor konečně otevřel dveře, sotva dokázal zpříma sedět na pohovce. 

„Máte dceru, pane Wilkinsone," usmál se doktor a podal Dylenovy ruku, „obě jsou zdravé a v pořádku." Dylen zamrkal. Pokusil se vstát, ale byl téměř na mol. 

„Díky bohu!" vydechl zničeně, „To je také naposled, co jsem Amélii opíchal." Zabručel si pod vousy. Zhroutil se na pohovku a usnul.

 „Jo, to jasně!" Začali se všichni smát a dívali se na zničeného, novopečeného otce. Posledních několik dní, skoro ani nespal, jak velký měl o Amélii strach, a když přišla chvíle porodu, měli strach spíše o něj, než o Amélii. 

„Jo, Vikingu," zasmál se nahlas Orvill, „jsi jak hora, chlape. Přežil jsi tři válečné mise a jednou ranou bys dokázal snad skolit vola, ale na něco takového, nemůžeš být připraven nikdy. Na lásku, Vikingu."