Tristan si povzdechl. Tak rád, by pro Dylena něco udělal, ale jak pomoci někomu, kdo si nechce dát říct? I když do něj hučel horem dolem, stále si vedl svou. 

Přesvědčil sám sebe, že je špatný. Prý pro její dobro. Onu blbost, mu nakukal Améliin bratr a její otec, a Dylan si to nenechal vyvrátit. 

Snažil se jí chránit sám před sebou, ale ubližoval tím oběma. Ještě že byla Amélie taková, jaká byla. Ona ho milovala a znala tak dobře, jako on. 

Pro Tristana byl Dylen jako bratr. Něco víc, než bratr. Je pravda, byli doby, kdy do něj byl zamilovaný, a právě proto, jak se k tomu Dylan postavil, zjistil, že to je člověk s nesmírně velkým srdcem.

 Nikdy ho neodsoudil. A když byl skoro dítě, vytáhl ho vlastně z jeho depresí. Postavil se za něj. Přijmul to, jakoby se nic nestalo. Vzpomněl si na to, když ho na škole několik namachrovaných týpků, začalo šikanovat.

 I oni zřejmě poznali, že je na kluky a dělali mu ze života peklo. Dylen tehdy úplně klidně se postavil k němu. Objal ho okolo ramen a políbil ho. Pak se na ně obrátil a zatvářil se tak, že všichni vzali do zaječích. Proti němu, si nedovolili ani nic říci. Od té doby měl pokoj. A Dylenovy ani nevadilo, co si o něm kdokoliv myslí. Ani to, že ztratil několik obdivovatelek, však stejně měl v srdci jenom jedinou. 

A proto nechápal, proč tak náhle tvrdohlavě trvá na tom, co si myslí jiní. Notabene Nolan s Geraldem Wilkinsem.

 I když to tušil. Dylen byl prostě ten nejpřímější chlap na světě. A Amélii miloval tak, že to přesahovalo hranice chápání. Raději by trpěl a strádal, než ji vystavil hrozbě, kterou viděl sám v sobě. 

Ještě že byla Amélie jeho pravý opak. Protiklady se asi vážně přitahují. Ona byla o jejich lásce bezmezně přesvědčena, a nikdo a nic, ji nepřesvědčil o opaku. 

Ano, zdála se mu trhlá a ztřeštěná. Snad i dětinská a hodně naivní, ale díky bohu za to. Její romantická duše, všechno viděla jen v těch lepších barvách. Svědčilo o tom i to, jak klidně vzala tu skutečnost, co Dylen dělá. 

Tristan ji chápal. Ona ho milovala, a věděla, že on miluje ji. Věřila tomu, i když ji stále a znova opakoval, že to není pravda. Věděla, že to dělá kvůli ní a právě proto, že ji miluje. Tenhle její povahový rys, bylo jediné štěstí. 

„Ne, abys udělal nějako blbost, brácho." Zašeptal Tristan k pochodujícímu Dylenovy. „Přiznej si to konečně! A přiznej to jí. Proč v sobě nevidíš to, co tam vidí ona?"

 „Protože Amélie neuvažuje reálně!" vyprskl Dylen. 

„Jo, zato ty ano! Ty seš hotový realista! Idiot jsi, kámo!" Dylen po něm hodil však jen naštvaný pohled a pochodoval dál. 

„Jo, to jsem!" Zamračil se, „Vždyť jsem ji kruci málem ošukal! A ona by se nechala!" Rozhodil rukama v zoufalém gestu, „Prý si myslela, že je to můj způsob přivítaní." Zatvářil se zděšeně, ale Tristan znovu propukl v smích. 

„Jo..., já tě vážně lituju!" zajíkal se smíchem, „Ty jsi k politování hodný. Opravdu! Chcete to oba dva, a ona se ti nabídne a ty dokážeš říci ne?!" vztáhl ruce v obranném gestu, „Jsi na tom ještě hůř, než jsem si myslel."

„Přestaň se kruci tak debilně tlemit!" Zavrčel Dylen, ale nebylo to nic platné.

 „Bože, Dylene! Vždyť jí jsi skoro posedlý. To je kurva láska jako trám. Mám pocit, že ti stojí, když na ni jen pomyslíš, a stejně ji odmítneš?! To udělá jen úplný idiot, nebo bezmezně zamilovaný chlap."