Niccolo se oblékl do svého županu a posadil se do křesla pod oknem. Obvykle, když se za ním večer zavřely dveře jeho pokoje, se po koupeli nikdy neoblékal. Spal nahý, a i když měl právě dámskou návštěvu, což bývaly jen jeho milenky, by byl přeci jakýkoliv šat kontraproduktivní.

A nikdo jiný, do jeho pokoje neměl nikdy dovoleno vstoupit. Krom služebné a Enrika, jeho pravé ruky a jediného přítele. Rico byl stejně starý jako on, a znal ho už od svého dětství. Ještě když žili jeho rodiče, a tedy jeden o druhém, věděl vše.

Nyní si ale na sebe oblékl župan, aby Serenu hned první den nějak nevystrašil. Ne že by měl v úmyslu svou ženu šetřit, a měnit kvůli ní své zvyky, ale přeci jen se na ni nehodlal vrhnout hned, co vstoupí do dveří.

Pravdou ale bylo, že ho představa toho, že si vezme její panenství, vzrušovala. A to tolik, že by tomu nikdy sám nevěřil.

Jeho žena ale byla opravdu krásná. Krásná tak, že mu její vstup do kostela téměř vyrazil dech. A nemohl si pomoci, ale její podrobení, když před ním poklekala, ho vzrušilo na maxim. Měl v tu chvíli co dělat, aby se mu nepostavil.

Přeci jen v kostele, a za účasti mafiánů z celé země, by to nebylo ani pro něj nejpříjemnější.

Když se pak potichu otevřely spojovací dveře a do místnosti vstoupila jeho žena, pevně sevřel čelisti, aby udržel svůj vztek pod kontrolou.

Meškala pět minut, a to se mu vůbec nelíbilo.

„Řekl jsem za půl hodiny!" Zavrčel, „Kdybych měl na mysli pětatřicet minut, řekl by ti to!"

„Děláš si ze mě srandu?" Vyjelo z ní, „Kvůli pěti minutám se přeci nezboří svět!" Odsekla mu. Nemohla si pomoci, ale krev se ji zpěnila v žilách.

Díval se na ni totiž tak, jako kdyby způsobila přinejmenším zločin hodný okamžitého trestu.

Jako by těch pět minut nebylo jen drobným nedostatkem, ale přímým výsměchem jeho autoritě.

„Nesnáším nedochvilnost! A když řeknu půl hodiny, tak to tak bude! Nikdo..., ani ty, nebude ohýbat mé rozhodnutí a rozkazy, Sereno! Je ti to jasné?!"

Serena zalapala po dechu a bojovně vystrčila bradu vpřed.

Teď byl jistě čas na to, mu ukázat, že ona skákat, jak on píská nebude.

Jednou přísahala u památky své matky, že nikdy nebude majetkem svého muže, a nezalekne se ani toho, když ten muž je sám Ombra Nero.

„Vím, že jsi to řekl..., ale já nejsem nějaká loutka, abys mohl tahat za provázky!" Vyštěkla naštvaně.

Byla zvyklá na rozkazy a bezpodmínečnou poslušnost. Však ji vyžadoval její otec i její bratři, ale něco se v ní bouřilo tak, že se ani nepoznávala.

Niccolo se zhluboka nadechl, pomalu, jako by se snažil udržet uvnitř něco těžkého, něco, co by jiný muž už dávno nechal vybuchnout.

Ale on ne. Neztrácel kontrolu.

Jeho prsty pomalu sevřely opěradlo židle. Opřel se do křesla, a chvíli si ji měřil pohledem, jako by se rozhodoval, co s ní udělá.

Serena cítila, jak ji během těch několika vteřin ztěžkl dech. Neslyšela žádnou prudkou reakci, žádný výbuch emocí—ale právě to ji znervózňovalo nejvíc.

A pak, pomalu, až nepříjemně kontrolovaně, vstal.

Jeden krok. Další.

Každý jeho pohyb byl přesný, jako by už dávno věděl, co udělá, jen si dával načas, aby to mělo svůj dopad.

Naklonil se k ní. Byl tak blízko, že cítila jeho sílu, tu moc, kterou v sobě nosil tak přirozeně, tak nekompromisně.

„Loutka?" opakoval tiše, skoro až klidně, jako by ji chtěl nechat uvědomit si váhu. Pak pevně sevřel mezi své dva prsty její bradu a donutil ji, se mu podívat do očí, „Ty jsi moje loutka. Jsi můj majetek, Sereno. A já se k tobě budu chovat tak, jak zasloužíš!"