La Regina Moretti se opřela o opěradlo svého koženého křesla a její pohled sklouznul po muži před ní. Nejnebezpečnějším muži planety. A nejmocnějším.

Viděla ho vyrůst. Viděla jeho přeměnu, jeho tvrdost, jeho neústupnost. Viděla, jak se stal tím, koho se dnes celý svět bál.

Ale ona se ho nebála.

Bylo mu patnáct let, když přišel poprvé a ona stála na prahu svého pětatřicátého roku, a vedla tento luxusní nevěstinec. A od té chvíle, uběhlo třináct let.

A byla to ona, kdo ho naučil ovládat—ne podle zákonů mafie, ale podle zákonů touhy, moci a nejstaršího řemesla, které nikdy nepřestane vládnout světu.

Ona byla ta, která mu ukázala, že slabost neexistuje, že žádná otázka není nutná, a že nic se nedává zadarmo, ale vše si může vzít, pokud ví jak.

Přišel s očima, které už viděly víc, než by měl kdokoliv v jeho věku vidět.

Nepřišel jako dítě, ale ještě nebyl mužem.

Nikdy nezapomene na den, kdy poprvé vstoupil do tohoto domu.

Ač byl skoro dítě, čišela z něj samota—ne ta, která pochází z osamělosti, ale ta, která je vrytá tak hluboko, že se stane součástí každého pohledu, každého pohybu, každého slova, které vysloví.

Byla v něm tvrdost, ne však nabytá zkušenostmi, ale ta, která přichází, když člověk nemá jinou možnost.

A pak tam bylo ještě něco jiného, něco, co se nedalo definovat. Nebyl to strach, nebo odevzdanost, ale vědění—něco v jeho očích říkalo, že už pochopil, ještě dřív, než dospěl.

A byla to ona, která onoho chlapce, který se musel stát mužem dříve, nežli sám chtěl, sama formovala.

Naučila ho závislosti na ní. Na tom, aby ji potřeboval.

Byla zkušenou ženou. Moc dobře chápala zákony rozkoše. Zákony touhy a přitažlivosti. A velice rychle pochopila, že ten mladý chlapec v sobě nese tak velkou tíhu, bolest a samotu, že ji nedalo moc práce ho přesvědčit, že ona je ta, kterou potřebuje.

Že tu tíhu na srdci a na duši, z něj dokáže sejmout jen ona. A to takovými prostředky, které pro něj ještě budou vzrušující.

Naučila ho z bolesti cítit rozkoš.

Naučila ho, jak využívat svou autoritu, jak používat kontrolu nad ženami, jak se nikdy neptat, jak nikdy nezaváhat.

Ukázala mu, že slabost neexistuje, a že je to on, kdo si bere.

Ukázala mu, jak jednat s ženami—jak si nikdy nenechat vzít kontrolu, jak se nikdy nenechat zlomit emocemi.

Přeformovala toho chlapce k obrazu svému tak, že mu ukázala fascinující svět plný vzrušení. Rozkoše a bolesti.

Svět, který v sobě pojí sexuální praktiky a vymezené role nadřazenosti i podřazenosti.

Ano, naučila ho tomu, aby nacházel tělesné uspokojení v nadřazené roli. Aby rozkoš nacházel v koženém bičíku, důtkách a červených stopách na trestané kůži.

Přesvědčila totiž tehdy ještě nezkušeného chlapce, že jen tento způsob lásky je pro někoho, kým on byl, vhodný. Že jen jeho dominance a nadvláda nad ženami, dokáže ho uspokojit.

Ale ne jen to. Dokázala v něm vytvořit závislost na ní. A nebylo to vůbec těžké, protože ho formovala už jako nezkušeného a mladého chlapce, který byl nabušený testosteronem a jediné, po čem toužil, bylo uspokojení.

Ukázala mu tedy, že vzrušení může najít i v opačné roli. V roli, kdy ona bude mít navrch. Kdy on bude toužit po tom, aby byl tím, kdo je trestán.

A ona byla ta, která si Ombra Nero ochočila. Ta, která v ruce držela bičík, a která v něm od jeho patnácti let přikrmovala onu potřebu.

A dnes?

Dnes před ní stál muž, kterého sama pomohla vytvořit. Dominant, který nacházel rozkoš v trestání žen, a zároveň otrok své vlastní touhy být podroben jí.

Nikdy nevěřila, že se stane jeho ženou. Ale věděla, že v něm vybudovala něco, co ho k ní vždy přivede zpět.

Závislost. Potřebu. Touhu po něčem, co nikdy nemohl najít jinde.

A právě proto byl tady.

Jako vždycky.