Náhle se Niccolo přestal smát. Z ničeho nic, jako když utne. Znovu si ji změřil pohledem a pevně semkl čelisti. Pak vypustil přebytečný vzduch z plic, otočil se a opět usedl do svého křesla pod oknem.

Vůbec nechápal, co se to s ním děje.

Takhle se přeci ještě nikdy nechoval. Vždy má své emoce pod kontrolou, a ještě nikdy před nikým, nedal najevo jakoukoliv slabost. Nikdy.

A najednou tady jak idiot vymýšlí pochybná jména pro její kundu? Měl pocit, že se mu to jen zdá.

Ještě k tomu se tady s ní směje jako blázen, a k dovršení všeho, dokonce by snad i přemýšlel o tom, že nechá žít toho bastarda?

„Fanculo!" Zavrčel naštvaně a prohrábl si rukou vlasy. Hodil zamračený pohled na udivenou Serenu a založil si ruce na prsou.

Něco takového si nemůže dovolit. Nemůže dovolit, aby kvůli nějaké ženské, ztratil zdravý rozum.

„Fajn!" procedil skrz zuby, „Vždy plním své sliby..., tedy..., dávám ti čas do večera. Když mě večer nepřesvědčíš, tak ten bastard zemře."

„A..., ale jak?" Vydechla překvapeně Serena a zamračila se na něj. Ještě před chvílí s ní flirtoval a náhle, jako by mu něco přelétlo přes nos? Nejraději by mu nakopla ten jeho „Gigante".

„Překvap mě!" Povýšeně povytáhl obočí a nasadil opět svůj arogantní výraz.

Měl na sebe takový vztek, že by se nejraději neviděl, „Oblíkni se! Jestli si myslíš, že mě přesvědčíš tímhle..." Povytáhl obočí s úšklebkem, „Bella mia, začínám si myslet, že jsi hloupější, než jsem čekal!"

Jenže jen on věděl, že ona je první žena, která na něj působí tak, že se neovládá. Dokonce ani jeho pták ho neposlouchá a dělá si co chce.

Serena pevně semkla čelisti, aby udržela jazyk za zuby a pomalu se začala oblékat.

Cítila se zostuzená a bylo ji tak trapně, že byla celá rudá. A on přitom z ní ani na jediný okamžik nespustil oči. Jako by se kochal její nervozitou.

Svírala látku svého šatu tak pevně, že její prsty skoro ztrácely cit. Musí mlčet. Musí se ovládnout. Musí zachránit Domenica.

Ale zároveň...

Co si sakra myslí?! Že je nějaká vystrašené kotě? Že neumí nic jiného než zrudnout a koktat? Že je tak hloupá, že nedokáže svést vlastního muže? Rozčílilo ji to.

A než si stihla rozmyslet, co říká—neovládla se.

„Tak se koukej!" vyprskla a hrdě vystrčila bradu vpřed, „Uvidíš, že nejsem tak nevinná, jak si myslíš!"

V pokoji se rozprostřelo ticho. Niccolo na ni mrkl, pomalu, líně, a pak se mírně pousmál. Ale tentokrát—tentokrát v jeho pohledu bylo něco jiného. Překvapení.

Serena viděla, jak jeho výraz na zlomek sekundy ztuhl, jak se jeho oči na okamžik zúžily, než se zase uvolnil.

„No dobrá, Sereno. Tak mě překvap."

Serena cítila, jak se jí vzduch zasekl v krku.

Sakra. Co to právě udělala?!

Měla mlčet. Měla se ovládnout, ne házet rukavici do obličeje vlastnímu manželovi!

A přesto tady stála jako hrdinka v laciném dramatu, s bradou vystrčenou vpřed, jako by právě vyzvala Niccola na duel.

A on?!

Niccolo si nechal její slova uležet, pomalu, líně, jako by mu právě někdo nabídl sousto, které si hodlá vychutnat.

Pak se mírně naklonil a s výrazem čisté pobavenosti řekl jedinou věc:

„Tak tedy do toho, Sereno. Překvap mě, pokud to vůbec dokážeš!"

Bože. Na co to sakra kývla?!

Zrudla ještě víc, jestli to vůbec bylo možné. Neochvějně mu věnovala poslední vzdorovitý pohled, a pak s divokým trhnutím si zavázala svou halenku s takovou silou, až to vypadalo, že si ji přivázala na věčnost.

Niccolo se ani nepohnul.

Jen se pohodlně opřel, založil ruce na prsou, a s klidným výrazem odborného pozorovatele ji dál sledoval.

Jako by se právě chystal hodnotit její techniku.

Jako by sledoval vzácné umělecké dílo.

Serena cítila vztek, trapnost, ale zároveň náhlou, až absurdní bojovnost.

Nechce ji vážně tak podcenit, že čeká nějaké fiasko?!

„No dobře," zamumlala si pro sebe, „řekl sis o to. Překvapím tě, až budeš prosit, abys to mohl vzít zpět!"

Niccolo neřekl nic, ale koutky jeho úst se téměř nepostřehnutelně pohnuly.

Sakra. Usmívá se. To není dobré znamení.

Serena prudce trhla hlavou, její oči zářily vztekem, ale v té naivní zuřivosti bylo něco nevinného—něco, co si ani neuvědomovala.

„Jen počkej!" vyprskla, ruce zaťaté do látky šatů. „Brzy zjistíš, že jsem mnohem horší než všechny tvé představy! Přísahám, že ještě budeš sám překvapený, co všechno dokážu! Nebudu taková, jak sis myslel! Uvidíš!"

Niccolo nehnul ani brvou, ale v jeho očích se něco zablesklo.

A pak to přišlo. Smích.

Skutečný, pobavený, téměř neskrývaný smích.

„Ach, Sereno," zavrtěl hlavou, „to je to nejroztomilejší vyhrožování, jaké jsem kdy slyšel."

Serena zrudla ještě víc, její bojovnost se proměnila ve směs vzteku a naprostého ponížení.

„Nesměj se mi!" štěkla, její pěst se automaticky sevřela, „Jen počkej! Budu tvoje noční můra, budeš se třást pokaždé, když vstoupím do místnosti!"

Niccolo se opřel, stále s tím nepříjemně klidným výrazem.

„Budu se třást? To zní nebezpečně. No tak, Sereno, ušetři mě a řekni mi—jak mě hodláš mučit? Budeme hrát na schovávanou?"

„Zažiješ hrůzu takovou, že už nikdy nebudeš takhle povýšený!" vyhrkla Serena.

„Ach ano? A jak přesně?"

Ticho. Serena zamrkala, uvědomila si, že vlastně žádný plán nemá.

Niccolo se pousmál, vítězně, s tím neochvějným klidem, který ji doháněl k šílenství.

***

Fanculo!- do hajzlu!