„Bourbon s ledem." Darja Jamesonová, se posadila na barovou stoličku a mávla na číšníka. Potřebovala se napít. Nutně.

 Nikdy by ji ani ve snu nenapadlo, že ho potká zrovna tady. Že muž, do kterého se před deseti lety zamilovala, je zaměstnán na jejich ranči. 

Konečně se po deseti letech studií a bohémského života, vrátila domů. Konečně si myslela, že na něj zapomněla, a bylo to tu zas. 

 Je pravda, její studia, se díky její lehkovážnosti a dlouhému přerušení protáhla, ale mohl za to on. Vrhla se po jeho odmítnutí, do víru velkoměstského života po hlavě. A že to byla jízda. Nikdy nežila napolovic. Všechno, co dělala, dělala naplno. Milovala. Hýřila. Tancovala po barech.

 Zavřela oči a zasnila se do vzpomínek. Potkala ho kdysi také na studiích. Byl jen o pár tříd výše, a už tenkrát poznala, že on je ten pravý. Že on, je její osud. 

Nebyl jako ostatní mladíci, ze školy. Byl zvláštní. Jiný. Byl jako ona. Lykantrop. Hned na první pohled cítila, to spojení mezi nimi. Spojení předurčené, jejich osudovým, vlčím poutem. Poutem, které se nedalo zlomit, ani obejít. 

Ale byl tu jiný problém. Nikdy o ní nejevil sebemenšího zájmu. Nikdy se o ni nezajímal. Dokonce se ji stranil. Musela si sama sobě přiznat, že byl pro ni velkou výzvou. Kopla do sebe skleničku bourbonu a přisunula ji před číšníka. Pochopil. Měla chuť, se opít. 

Když ho dnes znovu uviděla, celý svět, se ji obrátil na ruby. Byl o deset let starší, a také o deset let mužnější. O deset let hezčí. Stále viděla před sebou, jeho pronikavě modrý pohled, když se na ni podíval. 

„Takže Zoran Bloomwick?" Ozval se mužský hlas. Na barovou stoličku vedle ní, si sedla její kopie, v mužském podání. 

„Kruci, Jacobe. Plížíš se jak duch." Vyprskla Darja a mrkla na svého bratra. 

„To ne já. To ty, sestřičko, jsi trochu mimo formu." Zářivě se usmál, a gestem ukázal číšníkovi, „ještě dvakrát, totéž".

 „Tak tedy Zoran, je tvoje noční můra? To ti nezávidím." Zajíkal se smíchem. Musel uznat, že zrovna tohle, nečekal. Zoran byl jeho přítel. Mě ho rád, ale bál se, že i pro jeho sestru, bude trochu tvrdším oříškem. Z jeho pohledu, byl trochu zvláštní. Nikdy se nezajímal o ženy. Stranil se jich. Nikdy s ním nepodnikl žádnou pánskou jízdu. Neúčastnil se žádné zábavy, ani povyražení. Nejraději byl sám. Byl to takový vlk samotář. 

„Jak se můžeš obtisknout, zrovna do vlka samotáře? Pochybuji o tom, že Zoran bude přístupný, tvým zvrhlým choutkám, sestřičko." Kopl do sebe obsah skleničky a šibalsky zamrkal na svou sestru.

 Moc dobře věděl, jak špatně nesla Zoranovo odmítnutí. Musel za ní letět přes půl světa, aby ji dostal z té letargie a lhostejnosti, do které pak upadla. Bylo ji tenkrát, všechno jedno. Přerušila školu a vydělávala si po barech, jako tanečnice u tyče. Jeho sestra nebyla nikdy zrovna svatá, ale tohle bylo i na něj, trochu moc.

 „Tak fajn. Co máš v plánu?" Řekl o poznání mírněji, a upřel na ni, svůj pronikavý pohled. 

„Miluji ho, Jacobe." Zašeptala, a nepřítomně se zadívala na prázdnou skleničku, ve své ruce.

 „Musím ho dostat. Bude můj. A udělám proto cokoliv."

 „Tak to se na to těším. Můžeš se mnou každopádně počítat, Darjo. Víš, že jsem pro každou zvrhlost." Jeho úsměv, byl vážně nakažlivý. Oba vyprskli smíchy a mávnutím ruky, přivolaly číšníka. 

„Musíme to zapít. Protože, jestli na něj vytasíš, své ženské zbraně, tak ho už teď lituji. Ale nebude to lehké, Darjo." Zvážněl. Znal ho už dost dlouho na to, aby věděl, jak Zoran smýšlí o ženách. Nikdy si nepamatoval, že by ho viděl v přítomnosti nějaké ženy. Ale na druhou stranu, Darja s ním byla spojená poutem. Obtiskla se do něho. A pouto v jejich plémě, bylo nezlomitelné. Bylo závazné, a bylo na vždy. 

„Tentokrát to nevzdám, Jacobe. Tentokrát, ho dostanu. Už mne nedostane na kolena. Na úplném dně, už jsem byla. Teď, je řada na něm." Obrátila do sebe obsah další skleničky. „Bude prosit. Bude škemrat. Bude se plazit po kolenou. Donutím ho k tomu, aby žadonil o mou lásku."