„Ještě jednu." Darja ukázala na číšníka, a přisunula před něj, svou prázdnou skleničku. Už dvě hodiny seděla v baru, a docela úspěšně, se ji dařilo opít.

 Potřebovala to. Chtěla alespoň na chvíli, myslet na něco jiného. Chtěla alespoň na chvíli, nemyslet vůbec. A ze svých bujarých dob věděla, že toto, je zaručený způsob. Jediný způsob, jak na něj alespoň na chvíli, nemyslet. 

Ihned po tom, co se vrátila od Zorana domů, vyrazila do města. Našla nejzapadlejší špeluňku v okolí, a doufala, že ji zde její bratr hodně dlouho nenajde. Bylo ji jasné, že ji bude hledat. 

Někdy ji vážně, lezl na nervy. Někdy byl horší, jak hlídací agentura. I když musela uznat, že nebýt jeho, nikdy by se ze Zoranova odmítnutí, nedostala. Měla vlastně jenom jeho. Byl její jediná rodina. 

Mrzutě do sebe kopla další skleničku čehosi, co ji objednal muž, který si k ní, asi před hodinou přisedl. Oplatila mu úsměv, ale vůbec si nevšímala, co říká. Dívala se na něj, ale viděla jen otvírající, se ústa, a gestikulující ruce. Vůbec ho nevnímala, protože jediné, na co dokázala myslet, byly ti dva. 

Přemýšlela o tom, co se vlastně stalo. Byla tady sotva pár dní, a její život, se obrátil vzhůru nohama. Nejenže muž, který ji kdysi odmítl, a kterého bezmezně miluje, je nejlepší přítel jejího bratra, ale ještě k tomu, bydlí na jejich ranči. A aby toho nebylo málo, zjistí, že má svého osobního otroka.

 „Bože!" vydechla nahlas, a vložila si tvář do dlaní. Ucítila ruku, na svém rameni.

 „ No není to tak hrozné. Neboj se, krásko." 

Krásko? Ten chlap, ji vážně začínal jít na nervy, Ale najednou nevěděla, jestli má brečet, nebo se smát. On si ten blbec myslel, že se hroutí, pod tíhou jeho historek. 

„Musím jít." Vyštěkla na něj, a vyběhla ze dveří. 

Naskočila do auta, a řítila se pátky k domu. Ale dostatek alkoholu, zřejmě udělal své. Zdálo se ji, že je ještě více zmatená, než před tím. Měla pocit, že alkohol její úsudek, ještě více rozmazal a zkreslil. 

Zastavila na opuštěném odpočívadle a unaveně opřela čelo o volant. Ale co má dělat? Vztekle praštila do palubní desky. V tom se otevřely dveře. A zlehka, i když surově, ji něčí ruce, vytáhly ven. 

„Ještě jsi nedoposlechla, mé vyprávění, krásko." Šklebil se na ni, onen muž z baru. 

„Trošku, si spolu zašpásujeme." 

Zalapala po dechu. Tak to se může stát, jenom ji, kruci. Nalepí se na ni, první zoufalec, kterého potká. 

„Opovaž, se na mě sáhnout." Vyprskla na něj a vyškubla se mu.

Za normálních okolností, by zřejmě onen muž, neměl žádnou šanci. Za normálních okolností, by se proměnila v bílou vlčici, a než by se vzpamatoval, byla by pryč. Ne však dnes. Přemíra alkoholu, udělala své. 

„Tak nedělej drahoty, krásko. Vždyť jsem viděl, jak ses na mě dívala. Chceš to." Prskal ji do tváře.

 Byl vysoký, silný, a jeho brunátná tvář, nevěstila nic dobrého. Jediným stiskem ruky, ji povalil na zem, a strhl z ní, její šat.

„Nech mě být!" Zmítala se v jeho objetí, a zuřivě sebou házela. Ale proti obrovské hordě masa, která se nad ní skláněla, neměla žádnou šanci. 

Zatočila se ji hlava, když ji praštil, aby se mu tolik nevzpouzela. Pod tíhou jeho těla, měla pocit, že nemůže dýchat. Myslet. Hýbat se. Praštil ji znovu, když se ještě jednou, pokusila mu vyvléknout, a pak ji nějaký předmět, který nemohla identifikovat, přejel po jejím krku. 

 „Zorane." Vykřikla ještě. Zavřela oči, a cítila, jak se ji lepkavá tekutina, hrne po kůži dolů.

Pak ucítila ránu. Zavířil se vzduch, a tíha na jejích prsou zmizela. 

Slyšela křik. Dupot. Řev. A viděla všechno. Viděla jeho. Přišel.

 Ten muž, neměl sebemenší šanci. Pohyboval se svou rychlostí, tak rychle, že to nestačila vnímat. Viděla, jak se jeho zuby zuřivě zakously, do mužova krku. Viděla, jak ho jeho zuby, zuřivě trhají, a jak ho vysává, do morku kostí. 

Nikdy, nic takového neviděla. Bylo to strašidelné. Hrůzostrašné. Děsivé. A když se pak napřímil, zhluboka a ztěžka oddychoval. A když pak viděla jeho tvář, která se zdála být pod světly reflektorů, ještě děsivější. Celou od krve a zuřivou vzteky, napadlo ji, že by se měla bát. Zcela jistě, měla.