„Phe..., nevěděla jsem, že se bojíš psů, upíre." Zašklebila se Flaidé a pohladila svého obrovského vlkodava po hlavě.

Nolanovi přelétl po tváři úsměv. V jeho blankytně modrých očích zajiskřilo a pak se pohodlně pověsil do okovů, proti své věznitelce.

„Nejsem jen upír poklade. Jsem původní. Obyčejní upíři, mi nesahají ani po kotníky..." Pak sklonil zrak a zadíval se o něco níže po Flaidině boku, do očí vrčícího vlkodava. Jeho oči se náhle změnily. Zrudly a zaplanuly jako dva uhlíky. Pod očima mu vyrostli krvavé žíly a z úst mu náhle vysely dva veliké tesáky.

Zadíval se vlkodavovi do očí, a ten přestal náhle jako na povel vrčet. Pak se přikrčil a začal kňučet, jako nějaké vystrašené štěně.

„Páni!" vykulila Flaidé oči, když viděla svého psa, jak se před upírem třese strachy. A to Lord nikdy nedělal. Byl tak ohromný a sahal ji až do pasu, a přesto se právě nyní krčil na zemi a kňučel strachy.

„Máš ze mne strach?" Povytáhl Nolan obočí, když se na něj Flaidé podívala.

„Ne..., nemám. Přeci jsi připoutaný." Vydechla a Nolan se jen pousmál. Zatím ještě neměl v úmyslu ji předvést, že pro něj ta pouta nejsou ale žádnou překážkou. Stačí jeden pohyb, a byl by volný.

„Ano, to jsem. Jsem tvůj vězeň..." zašeptal, stále se jí dívaje do očí, „Ze zvířecí krve, se mi zvedá žaludek." Pohodil hlavou k Lordovy.

„Ale..., čím se tedy živíš, když není po ruce lidská krev?"

„Vždy je nějaká po ruce..., věž mi," zamrkal, „Jsem nejstarší bytost na této planetě, poklade. Tedy jsem něco prožil. A byli doby, kdy mi nezbývalo nic jiného, než se život potulnými psy nebo krysami. Třeba ve středověku, když morová epidemie zabila miliony lidí, mi nic jiného nezbývalo. A věř..., že od těch dob už nemůžu zvířecí krev ani cítit."

„Ach..., ale..., lidskou krev ti přeci neseženu..." vyhrkla, „Budeš tedy muset zůstat o hladu, upíre."

„Smířil jsem se s tím, poklade..." zašeptal, a snažil se tvářit nešťastně, „Je mi jasné, že jsem pouhý vězeň. A jako takový, nemám právo na to něco žádat. Zvláště, když je moje věznitelka tak milá a ochotná bytost." Flaidé se nejprve zamračila, pak přešlápla z nohy na nohu.

„No..., děkuji za uznání, upíre, ale..."

„Neděkuj, poklade. To já bych měl děkovat bohu, že jsem se dostal do rukou tak citlivé a chápající osobě, jako jsi ty. Každý jiný bachař, by mne už dávno zbil sporýšem a pak mne s ním nakrmil a pak mi ještě znovu pro jistotu pustil žilou."

„Ty..., už jsi to někdy..., zažil? Tak kruté zacházení?"

„Samozřejmě, poklade. Ani nemáš ponětí o tom, jak dokážou být lidé krutí..."Nelhal, říkal ji pravdu. Za svůj předlouhý život zažil mnoho bolesti a zmaru, ale nyní ji chtěl svými slovy dostat tam, kde ji chtěl mít.

„Ach..., to je hrozné..." nahlas polkla a zadívala se do jeho upíří tváře, „Ale..., co tedy budeme dělat?"

„No..., já bych věděl..., ale nemám odvahu, tě žádat o něco takového."