„O co, upíre?" Flaidé nechápavě zamrkala. A jak Nolan cítil, opravdu ji nedošel význam jeho slov. Její čistá a naivní duše ho opět tím pádem zcela uchvátila.

„Jedna možnost, jak bych mohl zahnat svůj hlad, by tu opravdu byla, poklade, ale i když jsem krvelačná příšera..., nemůžu tě o ni žádat."

„Vážně? A jaká?" vydechla Flaidé a zatřásla nechápavě hlavou k odporu. Chvíli se na něj dívala, pak zalapala po dechu a vykulila oči, „Ach..., tak..., pochopila jsem..." Zašeptala, když ji to došlo.

„Tak vidíš..., už jen ta představa se ti příčí, nemám pravdu?" Povytáhl obočí. Naklonil hlavu na stranu a zadíval se do jejího obličeje.

Celá zrudla studem a sklopila zrak. Necítila ovšem odpor, ani zvrhlost z jeho přání. Nezhrozila se, jako každá druhá před ní. Nepřipadalo ji to odporné, spíše cítila stud.

Nolan toto všechno z ní cítil, a samotného ho překvapili její pocity. Jiné dívky se na něj dívali hned s opovržením a odporem, když po nich něco takového žádal. Ano, byli i takové, které se mu s radostí oddávali dobrovolně, ale nikdy to nebyla tak čistá a nevinná dívka, jako ona. Vždy to byli jen ženy toužící po jeho moci. Po jeho síle a penězích. A po jeho neutuchající sexualitě.

Ani Emma, její babička, která kdysi také bývala jeho milenkou a s radostí se mu nabídla ke krmení, na něj nepůsobila jako ona. Tahle dívka byla prostě jiná. Výjimečná. A cítil to i on.

„Ne..., nemyslím si, že by se mi to hnusilo, upíre..." zašeptala do země. Najednou se mu nedokázala podívat do tváře, „A ani tě za to neodsuzuji. Chápu přeci, že nemáš na vybranou. Já jen..."

„Ano...?" pobídnul ji, aby dopověděla svou myšlenku, když se na moment zarazila, „Nevidíš tedy ve mně jen krvelačnou bytost, která touží po tvé krvi?"

„Ne..., vím, že je to tvá přirozenost. Nemůžeš za to, upíre..." vydechla a konečně mu pohlédla do tváře.

„Opravdu jsi výjimečná..." řekl udiveně, a tentokrát to bylo zcela upřímné, bez postranních úmyslů, „Nikdy jsem nepotkal dívku, jako jsi ty. A věř..., že jsem jich potkal už mnoho," Zatřásl nevěřícně hlavou. Chvíli se na ni díval a v hlavě se mu honilo mnoho rozporuplných pocitů. Pak řekl něco, co ještě nikdy v obdobné situaci neřekl. Ke svému údivu ovšem, „Neměla by ses o mě tak starat. A už vůbec bys mi neměla obstarávat večeři. Měla bys mne nechat svému osudu, poklade." Řekl to se značným smutkem v hlase, který ovšem nemohl Flaidé ujít.

„Proč to říkáš?" zamračila se na něj, „Nemůžeš za to, čím jsi. Neodsuzuji tě za to a vím, že nejsi tak špatný, jak se povídá. A jsi můj vězeň..." Dokončila svou větu.

„Ano..., jsem tvůj vězeň..." zašeptal a po tváři mu přelétl smutný úsměv. Náhle totiž opravdu a upřímně zatoužil být něčím zcela jiným.

„Takže...," dostala ze sebe Flaidé statečně a zhluboka se nadechla, aby si dodala odvahy, „Nakrm se ze mě, upíre."